Fakt, že byl prezident Woodrow Wilson jedním z nejvlivnějších spojeneckých politiků, byl dán tradičně silným postavením prezidenta v USA a jeho rozsáhlými pravomocemi.[1] Významný faktor ovlivňující postavení prezidenta byl také rychle rostoucí vliv Ameriky na světovou politiku, přičemž tento trend růstu vlivu kulminoval se vstupem USA do války.[2] Americký historik a novinář Ray Stannard Baker se o Wilsonovi vyjádřil, že „v době vystupňovaného vzrušení před koncem války byl přijímán národy jako skutečný prorok a jeho slova se stala ve světě živoucí silou, jež ´vydá za armády´“.[3]

Již od začátku první světové války se prezident Wilson snažil zprostředkovat mír, v roce 1916 vyslal do Evropy jako prostředníka svého důvěrníka a poradce Edwarda Mandella House, který byl pověřen jednat o míru. Jeho pokusy přesvědčit válčící strany, aby zahájily mírová jednání a uznaly prezidenta Wilsona jako zprostředkovatele míru, byly zmařeny hlavně válečnou situací. V té době měly válečnou převahu centrální mocnosti a byly ochotny jednat pouze na základě teritoriálních zisků, což ovšem bylo pro Spojence nepřijatelné.

Zpočátku se Amerika do války vůbec zapojovat nechtěla. Prezident Wislon prohlásil, že Amerika je „příliš hrdá na to, aby bojovala“.[1] Zásadní americká myšlenka byla, že vojenská cesta není pro řešení konfliktů vhodná.[2] Prezident Wilson v podstatě až do poslední chvíle před vstupem USA do války doufal, že se tomuto kroku budou moci Spojené státy vyhnout.[3] Hlavním důvodem, proč se americká zahraniční politika zdála být váhavá až nejistá a proč Amerika vstoupila do války až po dlouhých dvou a půl letech, byla dosavadní tradiční izolacionistická politika USA.[4]

Dne 2. dubna 1917 Wilson před Kongresem pronesl významný projev, jehož váhu lze vidět nejen v navrhovaném vypovězení války Německu, ale i v postoji vůči Rakousko-Uhersku a v ideovém pojetí války.[1] Prezident se vyjádřil, že „Svět musí být zabezpečen pro demokracii“[2] a že Amerika musí bojovat „za práva a svobody malých národů“.[3] Byl to velký pokrok ve vývoji myšlení amerického prezidenta, neboť opustil myšlenku tzv. míru bez vítězství, kterou prosazoval ještě v lednu téhož roku.[4]

Nejvýznamnější období, v kterém se pod vlivem událostí postupně přetvářel Wilsonův postoj k otázce Rakousko-Uherska, bylo období od pronesení jeho projevu se čtrnácti body do dubna 1918. Původně Wilson spolu se spojeneckými státníky z důvodu hospodářsko-strategických upřednostňovali plán zachování habsburské monarchie a udělení autonomie nespokojeným národům  říše.[1] Spojenci měli v úmyslu přimět Rakousko-Uhersko k uzavření separátního míru a následně oslabené Německo by v pokračujícím boji porazili. Toto tvrzení lze podpořit opakovanými tajnými diplomatickými jednáními.[2]

Staré carské Rusko se zhroutilo 16. března 1917[1] a Spojenci a především Amerika s nadšením přijala nové demokratické Rusko a jako první uznala novou prozatímní ruskou vládu .[2] Po březnových událostech roku 1917 byl si Wilson téměř jist, že vstup USA do války je nevyhnutelný a prezident po abdikaci cara a ruské revoluci mohl prohlašovat, že vstupuje do války demokracií proti autokraciím.[3] „Ruská revoluce odstranila ohromnou morální překážku,…bojovati válku svobody ve spolku s hlavním nepřítelem svobody. Více než kdy před tím začalo se na válku pohlížeti zřejmě jako na rozhodný zápas dvou ideálů – ideálů demokracie a práv národů na sebeurčení proti německému ideálu světového panství, získaného nelítostným vojenským výbojem a utvrzeného mocí meče.“[4]