toggle

Stránky archivovány

 

Návštěvnost


Dnes:19
Včera160
Tento měsíc:2960
Celkem:351591

Anketa

V jakých legiích bojoval Váš předek?
 

Překlad

Czech Belarusian Bulgarian Chinese (Traditional) Croatian Danish Dutch English Estonian Finnish French German Greek Hungarian Italian Japanese Latvian Lithuanian Macedonian Norwegian Polish Portuguese Romanian Russian Serbian Slovak Slovenian Spanish Swedish Ukrainian
Politická situace v Rusku a význam československých legií pro vznik samostatného Československa Tisk Email
Staré carské Rusko se zhroutilo 16. března 1917[1] a Spojenci a především Amerika s nadšením přijala nové demokratické Rusko a jako první uznala novou prozatímní ruskou vládu .[2] Po březnových událostech roku 1917 byl si Wilson téměř jist, že vstup USA do války je nevyhnutelný a prezident po abdikaci cara a ruské revoluci mohl prohlašovat, že vstupuje do války demokracií proti autokraciím.[3] „Ruská revoluce odstranila ohromnou morální překážku,…bojovati válku svobody ve spolku s hlavním nepřítelem svobody. Více než kdy před tím začalo se na válku pohlížeti zřejmě jako na rozhodný zápas dvou ideálů – ideálů demokracie a práv národů na sebeurčení proti německému ideálu světového panství, získaného nelítostným vojenským výbojem a utvrzeného mocí meče.“[4]

Brzy po svém ustanovení nová vláda vydala svůj politický program, v němž prosazovala stejné mírové podmínky jako prezident Wilson a zároveň se vzdala ruských požadavků plynoucích z tajných smluv.[5] Dle profesora Masaryka se nemilitaristické moderní demokracie obhajující principy humanity spojily proti militaristickým autokraciím, především proti pruskému militarismu.[6] Velmi zajímavé je, že poslední carský velvyslanec v Americe Jiří Bachmatěv 11. dubna 1917 v rozhovoru s Lansingem prohlásil: „Provisorní vláda se neudrží, k moci přijdou socialisté, kteří uzavřou mír s Německem.“[7] Tato prozřetelná slova se brzy poté začala pomalu, ale jistě naplňovat.

Pomalu začalo být zřejmé, že sověty nabírají na síle a jejich stále častější a radikálnější projevy o uzavření míru začaly vzbuzovat mezi spojenci obavy, že přijdou o silného spojence a podezření, že existuje spojení mezi sověty a Německem, že Němci sověty podporují a v případě, že by se sověty dostali k moci, zřejmě by ihned uzavřeli s Němci mír.[8] První informace o bolševické revoluci obdrželi ve Washingtonu 8. listopadu 1917 zveřejněním dekretu o míru prolamující mír bez anexí a kontribucí.[9] Světem byla bolševická revoluce vnímána jako dočasná krize Ruska a čekalo se, že brzy skončí.[10] „Americké vládní kruhy, právě tak jako vlády Spojenců, v jednání sovětů viděly důkazy, že bolševická vláda je placena Němci, aby vyloučila Rusko z války“[11]

Prozatím však zůstal postoj Spojenců k sovětské vládě neutrální a to z důvodu nebezpečí, že by příliš negativní postoj k bolševické vládě mohl vyvolat zřejmě Německem zamýšlenou roztržku mezi Ruskem a Spojenci. Koncem roku 1917, po vypuknutí mírových jednání mezi bolševickou vládou a centrálními mocnostmi, se Spojenci začali zabývat možnou společnou intervencí v Rusku, pomocí níž by zabránili rozpadu východní fronty a přesunu značné německé vojenské síly z východní na západní frontu.[12]

Byl vyvíjen tlak ze strany Ruska, aby Brest-litevské mírové jednání bylo rozšířeno na všeobecné mírové jednání, avšak to centrální mocnosti i Spojenci odmítly a tudíž s centrálními mocnostmi uzavřela 15. prosince 1917 příměří pouze sovětská vláda.[13]

Intervence v Rusku byla dle Spojenců nutná, avšak se objevila otázka, jaká vojska by měla intervenovat. Japonsko se k intervenci nabízelo, avšak názor Spojenců a americké vlády na to byl pesimistický. Pramenilo to z dřívějších sporů mezi Japonskem a Ruskem a tato výhradní japonská intervence by se mohla zasadit o to, že by se veškeré politické jednotky v Rusku semkly proti japonské intervenci a následně by to vzbudilo silně negativní emoce i k Dohodovým státům.

Když Wilson pronášel řeč se 14 body v lednu 1918, tak se k Rusku vyjadřoval dosti smířlivě, v šestém bodě vyjádřil přání, aby si sám ruský národ zvolil, pod jakou vládou chce žít a aby okupační vojska opustila Rusko. Ač nevyjádřil zájem na tom, aby byla bolševická vláda svržena, tak byl sdělen fakt, že pokud nebude mít americká vláda jistotu, že bolševickou vládu přijal lid v celé zemi a v tomto režimu chce žít, není možné ji oficiálně uznat.[14] Také v této řeči odmítl nabídku Ruska na všeobecná mírová jednání.[15]

Spojenci se v souladu s vyjádřením amerického prezidenta pokoušeli přimět bolševickou vládu požádat o intervenci. Počátkem roku 1918 bylo celkem reálné tento projekt realizovat, jelikož brest-litevská mírová jednání nebyla pro sověty příliš příznivá, jednání se prodlužovala a Němci kladli přemrštěné mírové požadavky, to mělo za následek částečné ochladnutí sovětských mírových snah.[16] Brest-Litevský mír byl však 3. března 1918 uzavřen.[17]

Avšak 5. března Trocký předal americkému velvyslanci dokument s návrhem pro americkou vládu, ve kterém se bolševická vláda zavazovala: „…, že kongres sovětů, svolaný na 12., resp. 16. března 1918, nebude ratifikovati mír s Německem v tom případě, když Spojenci a Amerika poskytnou velkorysou pomoc sovětskému Rusku proti útoku Německa, který by jistě následoval po takovém rozhodnutí sovětů.“[18] Avšak z jistých důvodů ani jedna vláda na tento návrh neodpověděla, nejspíše tomuto návrhu nepřikládali přílišnou věrohodnost a nechtěli, aby se oficiální odpověď vyložila jako uznání sovětské vlády.[19] Způsob, jak Německo sjednalo mír s Ruskem, utvrdilo Wilsona v jeho nedůvěřivosti vůči německé vládě.[20] Přemrštěné německé požadavky zdiskreditovali ústřední mocnosti před světem. Ačkoli Rakousko-Uhersko bylo pro kompromisní mír, nakonec se spolupodílelo na výsledném diktátu, což rakouskou důvěryhodnost poškodilo.[21] Mírové podmínky nastolené Německem byly tak přemrštěné, že je i pro bolševiky byly nepřijatelné, avšak pod hrozbou obnovení bojů nakonec bolševici podlehli a mír uzavřeli.[22]

Uzavření Brest-Litevského míru a následující aktivity bolševické vlády postupně odrazovali Dohodové státy od dalších oficiálních jednání s nimi. K nejvíce kontroverznímu kroku bolševické vlády patřil 3. února 1918 vydaný manifest, jímž zavrhla přebírání jakýchkoli závazků za dluhy carského Ruska, což mělo za následek, že finanční odbor mezispojenecké rady vydal usnesení, že je nežádoucí uznat jakýkoli stát vzniklý na území dřívějšího carského Ruska, aniž by tento stát přijal závazky alespoň za část dluhů.[23] Na dotaz japonské vlády z března 1918, jaký postoj Amerika zaujala vůči nově vzniklému Rusku, zda ho považuje dále za spojence, neutrální stát nebo dokonce za znepřátelený stát, americká vláda odpověděla 12. března, že postoj Ameriky se k Rusku nezměnil, neboť neuznala novou vládu za legitimní a tedy neuznává mír, který bolševická vláda sjednala, za platný, z čehož plyne, že Rusko je i nadále bráno za spojence.[24]

Poté, co Němci uzavřeli mír s bolševickou vládou a Rumunskem, se dle předpokladů zhroutila východní fronta, z které se uvolnila silná vojska centrálních mocností, které se začali přesouvat na západní a italskou frontu.[25] Po uzavření Brest Litevského míru byla Francie ochotná spolupracovat s kýmkoli a přislíbit mu cokoli za obnovení východní fronty proti Německu a za boj proti bolševické vládě.[26]

Na Wilsona byl vyvíjen velký tlak, aby souhlasil s intervencí proti bolševikům v Rusku, avšak jeho rozhodnutím 6. července 1918 nebyl masivní zásah, nýbrž pouze vyjádřil souhlas s pomocí Čechoslovákům.[27] Nepochybně „…se osud československých legií stal předmětem zájmu politických a vojenských špiček Dohody a USA, …“[28] Také Británie považovala československé legie v Rusku jako silný prostředek, jak svrhnout bolševickou vládu, která spolupracovala s Němci.[29]

Podle profesora Kaliny pozdější úspěchy československého odboje nebyly způsobeny diplomatickým jednáním našich západních emigrantů, což dokládají činy a postoje Spojenců a Ameriky v letech 1917 a 1918.[30] „Ostatně sám Masaryk odmítal legendu, že údajně přesvědčil prezidenta Wilsona, aby změnil svou politiku vůči Rakousko-Uhersku.“[31] Již roku 1915 Masaryk napsal: Postavíme-li armádu, získáme si vzhledem k Rakousku a Spojencům nový státní status … ani Spojenci ani Vídeň nebudou nás moci přecházet mlčením, budeme-li mít vojsko. … Bez rozhodnosti a bez vojenského úsilí nedosáhneme však od nikoho ničeho.“[32] Stejně tak Beneš napsal, že „ jedním z rozhodujících prvků celé naší revoluční práce bylo naše vojsko.“[33]

Prezident Wilson byl velmi těžko ovlivnitelný, jak už jsme si výše dokázali, proto legenda o Masarykově významném vlivu na prezidenta Wilsona je opravdu jenom legenda. Naopak existují názory, že svým jednání Masaryk uznání Československé Národní rady za vládu de facto oddálil.

Jedním z příkladů jeho nešťastného kroku bylo přeložení Masarykova memoranda z 11. dubna 1918 americkému státnímu departmentu o situaci v sovětském Rusku, v němž doporučoval Spojencům uznat sovětskou vládu za vládu de facto a spolupracovat s ní. Tímto doporučením vzbudil silnou nedůvěru u nejvyšších politických autorit v USA a Wilson následně měsíc čekal s přijetím Masaryka.[34] Masarykovo doporučení Spojencům uznat bolševickou vládu a spolupracovat s ní bylo přijímáno odmítavě a jeho rozkaz nevměšovat se byl považován za projev probolševické orientace. Nelze vyloučit, že jeho postoj mohl pozdržet uznání československé národní rady Amerikou.[35] Masaryk byl nakonec Wilsonem přijat 19. června 1918, po několikatýdenním čekání.

Velký posun v československé revoluci a ve vnímání československého národa se udál v létě roku 1918, kdy se také díky účasti československých legií částečně obnovila východní fronta. Díky možnosti, že Spojenci mohly využít československá zahraniční vojska k intervenci v Rusku a k obnově východní fronty, došlo k obratu spojenecké politiky ve prospěch československého revolučního hnutí.[36]

Masarykův původní záměr však byl přesunutí československých vojsk z Ruska na západní frontu v přesvědčení, že právě tam se válka rozhodne a v zájmu československých požadavků by dle Masaryka mělo být československé vojsko právě tam.[37] Ač vedení odbočky národní rady požadovalo přesun československých oddílů z Ruska do Francie, francouzský plán počítal s tím, že nejdřív musí být zabezpečeno území pro spojenecké jednotky, než bude možné, aby československé jednotky opustily Rusko.[38] Přes Masarykův pokyn o nevměšování se do ruských vnitřních záležitostí a dodržování striktní neutrality se československé legie v Rusku vzbouřily proti bolševikům, což bylo v dohodových státech přijato s nadšením. Zde vidím další zásadní chybu Masaryka, že včas nerozeznal význam Československých legií v Rusku a dlouhou dobu trval na jejich přesunu do Francie.

Bylo štěstí, že představitelé československé národní rady nakonec přehodnotili svůj původní úmysl o přesunutí vojsk z východní na západní frontu a uvědomili si, že československé legie mohou vykonat pro Dohodu značnou službu při intervenci v Rusku. Právě z tohoto důvodu se posléze těšili z živých sympatií dohodových států.[39]

Ztotožňuji se s názorem profesora Kaliny: „Jestliže protirakouští revolucionáři neměli až do jara roku 1918 velikých úspěchů, pomáhali jim bezděčné jejich nepřátelé: celá rakousko-uherská diplomacie, císař Karel a hrabě Czernin, kteří pro sebe nevyužili tehdy příznivé situace a tak pracovali ke své vlastní zkáze.“[40] Ač císař Karel toužil po míru, tak v praktické stránce věci selhal, což bylo způsobeno tím, že nutné akce a změny nepřicházely včas a v takové míře, aby monarchie mohla být zachráněna. Karel dlouze a tajně vyjednával o míru, avšak mír neuzavřel, v předlitavských zemích obnovil parlament, přičemž ke změnám v Zalitavsku nepřistoupil a k radikálním státoprávním reformám[41] přistoupil až v době, kdy záchrana říše již nebyla možná.[42]

Spojenci se pokoušeli celé tři roky zachránit Rakousko-Uhersko, i když „Mluvily sice o právech ohrožené západní civilizace, o právech demokracie a ohrožené svobody Belgie a Srbska, ale po celá tři léta braly otázku s hlediska států, nikoli národů…“[43]

„Neuplynuly ani čtyři měsíce od posledního tajného jednání prezidenta Wilsona o separátní mír s Rakousko-Uherskem, kterým ještě mohla býti říše zachráněna, třebas okleštěna o některé kraje – a za tuto krátkou dobu nastal radikální obrat v politice Spojených států k Rakousku-Uhersku. Již 27. června 1918 podepisoval prezident Wilson dokument, kterým americká diplomacie souhlasila s rozčleněním Rakousko-uherské říše, ovšem za předpokladu, že bude utvořena v Podunají federace nových samostatných států, nebo alespoň sjednána dohoda mezi novými státy k užitku všeho obyvatelstva bývalého Habsburského mocnářství.“[44]

Zajímavý postřeh má Seymour ve své knize The intimate papers of Colonel House, a to že „Spojenci byli rozhodnuti porazit Německo a jakmile by k tomu došlo, rozpad Rakousko-Uherska by byl nevyhnutelný. Řešení pomocí federální autonomie by snad vyřešilo Habsburský problém, kdyby bylo provedeno o několik let dříve, ale nyní (jaro 1918) bylo již příliš pozdě. Rozpad dualistické monarchie už zašla tak daleko, že Rakousko-Uhersko by nemohlo být déle udrženo pohromadě, jen kdyby bylo obklíčeno německými bajonety. Poznání tohoto faktu by případně uspíšilo konec války, místo diskutování o takových plánech jako ´´autonomie´´ a ´´samospráva´´, které dráždily a odrazovaly vzpurné Slovany, američtí a spojenečtí státníci mohli odstartovat revoluci, které nemohli zabránit, a mohli míti z toho užitek.“[45]

Během léta a podzimu 1918 byla Československá Národní rada[46] uznána za vládu de facto[47] postupně všemi Spojenci a československý národ byl definitivně uznán za národ bojující na straně Spojenců.[48] Prohlášení, kterým sice Čechoslováci nebyli ještě Amerikou uznáni za suverénní národ a nebyl jim přiznán samostatný stát, avšak byli uznáni za válčící stranu a Československá národní rada byla uznána za vládu de facto, bylo publikováno 3. září 1918.[49] Text tohoto uznání se de facto shoduje s odpovědí Rakousko-Uhersku z 18. října 1918 na jeho mírový návrh. „…, vláda Spojených států uznala, že válečný stav existuje mezi Čechoslováky a německým a rakousko-uherským císařstvím a uznává, že Československá Národní Rada je de facto válčící vláda, opatřenou řádnou autoritou řídit vojenské a politické záležitosti Čechoslováků.“[50] V prohlášení z 3. září dále stálo, že: „Vláda Spojených Států prohlašuje dále, že jest hotova navázati styky s takto uznanou vládou de facto za účelem vedení války proti společnému nepříteli: císařství německému a rakousko-uherskému.“[51]

Rakousko-Uhersko požádalo 5. října 1918 prezidenta Wilsona o zprostředkování míru, přičemž přistoupilo na Wilsonových 14. bodů, a také pro základ míru přijalo Wilsonovy čtyři body pronesené 12. února 1918.[52] Přičemž vyzdvihován byl bod druhý, a to: „Národové neposunují se z jedné státní svrchovanosti do druhé.“[53] Jak již bylo řečeno, americká vláda uznala Národní radu jen za vládu de facto a tudíž do chvíle než Wilson odpověděl Rakousku zamítavě, nebyla jistota, zda skutečně dojte k osamostatnění.[54]

Wilsonova odpověď byla pro habsburskou monarchii zdrcující. Odpověděl, že Amerika uznala Československou národní radu za spojence, resp. uznala existenci válečného stavu mezi ní a centrálními mocnostmi. Proto „nemůže uznat pouhou autonomii těchto národů jako východisko pro uzavření míru.“[55]

Dále se vyjádřil, že musí „…trvati na tom, aby oni a ne on byli soudci nad jakýmkoli podnikem rakousko-uherské vlády, který by měl splniti jejich snahy a jejich pojímání svých práv a osudů jakožto členů rodiny národů.[56] Prakticky touto odpovědí rozhodl o brzkém konci Rakousko-Uherské říše. Doporučil rakouské vládě, aby nejdříve jednala s Čechy, kteří byli uznáni za spojenecký národ, který bojoval na straně dohody.[57]

Postoj Beneše k mírovým jednáním je zřejmý z úryvku z jeho knihy Světová válka a naše revoluce: „Přišly … pokusy o sjednání separátního míru s říší habsburskou, jež nás čas od času ohrožovaly.“[58] Proč mírová jednání o separátní mír ztroskotala? Bylo mnoho faktorů, které působily v neprospěch uzavření separátního míru, ale tato varianta nebyla nemožná. Původní idea vojenská, byla rozdělit Německo a habsburskou říši, přičemž Německo mělo být vojensky rozdrceno a Rakousko-Uhersko mělo přijít o některé okrajové oblasti a zbývající monarchie měla byt federalizována. Po vojenských neúspěších na přelomu roku 1916 a 1917 museli tuto ideu opustit a nahradit ji myšlenkou dosáhnout tohoto cíle diplomaticky. Spojenci usilovali o separátní mír s Rakousko-Uherskem, přičemž by tím Německo oslabili a poté ho vojensky rozdrtili. Dále by se dalo říci, že separátní mír by pro Rakousko-Uhersko znamenal stejnou hrozbu rozpadu monarchie jako porážka ve válce, neboť by separátní mír jistě vyvolal vnitřní krizi říše. Dalo by se mluvit o nemožnosti uzavření separátního míru.[59] „Vídeň stála před perspektivou: pokračování ve válce může znamenati eventuální konec, katastrofu říše – odloučení od Německa znamená však jistý vnitřní rozvrat, politické a sociální bouře, anarchii, snad revoluci, snad zakročení Německa, jisté ztráty velikých území a nakonec také eventuální zánik, katastrofu všeobecnou.[60]

Podle A. J. P. Taylora byla  federalizace Rakousko-Uherska možná pouze se souhlasem Němců a Maďarů. Ti se však svých vydobytých privilegií dobrovolně vzdávat nechtěli, proto neměla habsburská říše jinou možnost než s těmito národy spolupracovat.[61]

 


[1] CHURCHILL, Winston S. 1932. Světová krise 1911-1918, 3. sv. Praha: Melantrich, 1932, s. 216.

[2] TRAINI, Eugene P. Woodrow Wilson and the Decision to Intervene in Russia: A Reconsideration. 1976. The Journal of Modern History [online]. September 1976, Vol. 48, No. 3, s. 444.

[3] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 85.

[4] VOSKA, Emanuel (ed.). 1919. Americké válečné cíle a mírový program. Polygrafie Brno, 1919, s. 10.

[5] BAKER, Ray Stannard. 1923. Woodrow Wilson a úprava světa. Podle neuveřejněných a osobních pramenů, 1. kniha. Praha: Čin, 1923, s. 34.

[6] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1920. Prvé poselství ze dne 22. prosince 1918. Projevy prezidenta Československé republiky Prof. Dr. T. G. Masaryka od doby jeho zvolení do dnů jubilejních. Praha: Československý kompas, 1920., s. 8.

[7] Cit. dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 85.

[8] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 86.

[9] horčička, Václav. Rakousko-Uhersko a mírové jednání se Sovětským Ruskem 1917-1918). Historický obzor. 1999, roč. 10, č. 1-2, s. 22.

[10] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003, s. 105. ISBN: 80-7254-448-9.

[11] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 88.

[12] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 89-90.

[13] horčička, Václav. Rakousko-Uhersko a mírové jednání se Sovětským Ruskem 1917-1918). Historický obzor. 1999, roč. 10, č. 1-2, s. 17.

[14] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 95.

[15] horčička, Václav. Rakousko-Uhersko a mírové jednání se Sovětským Ruskem 1917-1918). Historický obzor. 1999, roč. 10, č. 1-2, s. 19.

[16] SEYMOUR, Charles. 1928. The intimate papers of Colonel House. Vol. 3, Into the world war April 1917 - June 1918. London: Ernest Benn, 1928, s. 402 - 403.

[17] horčička, Václav. 2005. Rakousko-uherská politika vůči sovětskému Rusku v letech 1917-1918. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2005, s. 233. ISBN 80-246-0897-9.

[18] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 96.

[19] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 96.

[20] VOSKA, Emanuel (ed.). 1919. Americké válečné cíle a mírový program. Polygrafie Brno, 1919, s. 21.

[21] horčička, Václav. 2005. Rakousko-uherská politika vůči sovětskému Rusku v letech 1917-1918. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2005, s. 233. ISBN 80-246-0897-9.

[22] WARNER, Philip. 1997. První světová válka. 1. vyd. Ostrava: OLDAG, 1997. S. 167. ISBN: 80-85954-28-1.

[23] Srov. KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 98.

[24] Srov. KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 105.

[25] OBŠIL, Jan. 1922. Politické dějiny národa československého od r. 1848 (zvláště války světové a událostí poválečných). Velké Meziříčí: A. Šašek, 1922, 43.

[26] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 82-83.

[27] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, 296.  ISBN 978-80-246-1375-8.

[28] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, 296. ISBN 978-80-246-1375-8.

[29] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 299. ISBN 978-80-246-1375-8.

[30] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 83.

[31] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 293. ISBN 978-80-246-1375-8.

[32] Cit. dle: HITCHCOCK, Edward. 1948. Zasvětil jsem život míru: Životopis Edvarda Beneše. 5.vyd. Praha: J. Podroužek, 1948, s. 122.

[33] BENEŠ, Edvard. 1923. Smysl československé revoluce. Praha: Památník Odboje, 1923. s. 36.

[34] PROKŠ, Petr. 1998. Politikové a vznik republiky: 1914-1918. 1. vyd. Praha: Prospektrum, 1998, s.136. ISBN: 80-7175-078-6.

[35] Srov. KALVODA, Josef. Genese Československa. Praha : Panevropa, 1998. s. 272-273. ISBN 80-85846-09-8.

[36] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 84.

[37] Dokument: 377. Karton 51. ZÚ Washington. Archiv ministerstva zahraničních věcí.

[38] Dokument: 1258. Karton 12 - Smlouvy (1229-1271).  II/5 Pařížský archiv 1918-1921. Archiv ministerstva zahraničních věcí.

[39] Dokument: 1258 – Memorandum concerning the recognition of Czecho-Slovak national sovereignty. Karton 12 - Smlouvy (1229-1271).  II/5 Pařížský archiv 1918-1921. Archiv ministerstva zahraničních věcí.

[40] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 117.

[41] Manifest o federalizaci z 16. října 1918

[42] ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 291. ISBN: 80-7106-274-X.

[43] BENEŠ, Edvard. 1923. Smysl československé revoluce. Praha : Památník Odboje, 1923, s. 17.

[44] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 117-118-

[45] SEYMOUR, Charles. 1928. The intimate papers of Colonel House. Vol. 3, Into the world war April 1917 - June 1918. London: Ernest Benn, 1928, s. 347.

[46] Sestavena v únoru 1916, předsedou byl prof. Masaryk, místopředsedou Durich, generálním sekretářem dr. Beneš a zástupcem Slováku byl Štefánik. - BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 117.  „Československá národní rada byla politicky řídícím orgánem tří národních armád – ve Francii, Itálii a Rusku. …Národní rada hrála roli civilní moci a musela vykonávat moc náležící skutečné vládě.“ Dokument: 1258. Karton 12 - Smlouvy (1229-1271).  II/5 Pařížský archiv 1918-1921. Archiv ministerstva zahraničních věcí.

[47] Československá Národní rada byla uznána za vládu de facto Francií 19. června 1918, Velkou Británií 9. srpna 1918, Japonskem 9. září 1918 a Itálií 9. října 1918 KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003. ISBN: 80-7254-448-9.; Dále byla československá prozatímní vláda uznána Řeckem 22. listopadu 1918 a Belgií 24. listopadu 1918. Dokumenty: 1264, 1260.  Karton 12 - Smlouvy (1229-1271).  II/5 Pařížský archiv 1918-1921. Archiv ministerstva zahraničních věcí.

[48] OBŠIL, Jan. 1922. Politické dějiny národa československého od r. 1848 (zvláště války světové a událostí poválečných). Velké Meziříčí: A. Šašek, 1922, s. 51.

[49] BENEŠ, Edvard. 1928. Světová válka a naše revoluce, 3. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1928, s. 429.

[50] Dokument: 850 - Výrok prezidenta Spojených států amerických o sebeurčení národů.. Robert Lansing. Karton 8 – Amerika (850 – 899). II/5 Pařížský archiv 1918-1921. Archiv ministerstva zahraničních věcí.

[51] Cit. dle: HITCHCOCK, Edward. 1948. Zasvětil jsem život míru: Životopis Edvarda Beneše. 5.vyd. Praha: J. Podroužek, 1948, s. 46.

[52] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1936. Světová revoluce. 21.vyd. Praha: Čin, 1936, s. 359-360.

[53] OBŠIL, Jan. 1922. Politické dějiny národa československého od r. 1848 (zvláště války světové a událostí poválečných). Velké Meziříčí: A. Šašek, 1922, s. 54.

[54] PERGLER, Karel. 1926. Amerika a československá nezávislost. V Praze: Český čtenář, 1926,  s 177.

[55] STELLNER, František. 1995. Poslední německý císař. 1. vyd. Praha: Panevropa, 1995, s. 358. ISBN 80-85846-04-7.

[56] Cit. dle: MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto II. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 3-4, s. 414.

[57] OBŠIL, Jan. 1922. Politické dějiny národa československého od r. 1848 (zvláště války světové a událostí poválečných). Velké Meziříčí: A. Šašek, 1922, s. 54.

[58] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927,  s. 215.

[59] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 522-524.

[60] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 525.

[61] TAYLOR, Alan J. 1998. Poslední století habsburské monarchie. Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1998, s. 329-330.

 


Autor: Bc. Monika Doubková