toggle

Stránky archivovány

 

Návštěvnost


Dnes:25
Včera160
Tento měsíc:2966
Celkem:351597

Anketa

V jakých legiích bojoval Váš předek?
 

Překlad

Czech Belarusian Bulgarian Chinese (Traditional) Croatian Danish Dutch English Estonian Finnish French German Greek Hungarian Italian Japanese Latvian Lithuanian Macedonian Norwegian Polish Portuguese Romanian Russian Serbian Slovak Slovenian Spanish Swedish Ukrainian
Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona a jejich význam pro další vývoj v Evropě Tisk Email
LloydGeorgeNejvýznamnější období, v kterém se pod vlivem událostí postupně přetvářel Wilsonův postoj k otázce Rakousko-Uherska, bylo období od pronesení jeho projevu se čtrnácti body do dubna 1918. Původně Wilson spolu se spojeneckými státníky z důvodu hospodářsko-strategických upřednostňovali plán zachování habsburské monarchie a udělení autonomie nespokojeným národům  říše.[1] Spojenci měli v úmyslu přimět Rakousko-Uhersko k uzavření separátního míru a následně oslabené Německo by v pokračujícím boji porazili. Toto tvrzení lze podpořit opakovanými tajnými diplomatickými jednáními.[2]

Smysl svého projevu viděl Wilson v tom, že veřejně přednesl válečné cíle a podmínky, za kterých by bylo možno uzavřít světový mír. Nejprve chtěl prezentovat cíle, za které bojují Spojené státy i státy Dohody, ukázat jednotnost v zahraniční politice a podnítit Rusko k setrvání ve válce, avšak House nebyl úspěšný v přesvědčování Spojenců o nezbytnosti společného postupu, tak v tomto projevu jsou oficiálně stanovené pouze cíle Spojených států.[3]

Při kompletování čtrnácti bodů Wilson vycházel z memorand vyžádaných Housem a zpracovaných výborem znalců. Výbor znalců označil za hlavní cíl americké politiky odstranění německého vlivu ve střední Evropě, narušení spojenectví Vídně a Berlína a federalizace Rakousko-Uherska. Významnou roli v ovlivňování rakousko-uherské monarchie by dle něj mohly sehrát vnitřní problémy říše, hlavně nespokojenost Čechů a Jihoslovanů.[4] Dle výboru znalců americká politika „musí proto nejprve směřovat k rozdmýchání národnostní nespokojenosti a poté v odmítnutí jejího krajního logického důsledku, kterým by byl rozpad Rakousko-Uherska“.[5]

Prezident si vyžádal vyjádření od srbského vyslance v Paříži Milenka R. Vesniče[6] k jedenáctému bodu, který se zabýval událostmi na Balkáně.[7] Byl to jediný diplomat, který byl požádán o názor předem. Vyjádřil ostrý nesouhlas se stávajícím obsahem bodu, který se týkal balkánských států, a vyjádřil se, že tato formulace rozhodně neuspokojí srbské cíle.[8] Vesnič řekl, že „Nebude a nemůže být v Evropě žádný trvalý mír v případě zachování současného Rakousko-Uherska“.[9] V tom případě potlačované národy habsburské monarchie, „Srbové, Chorvati, Slovinci, stejně jako Češi, Slováci a Rumuni budou dál bojovat proti německé a maďarské nadvládě“.[10] Jak je zřejmé z pamětí House, Wilson nebyl odpovědí potěšen. V pamětích je řečeno: „Prezident byl poněkud deprimovaný tímto prvním a jediným pokusem získat názor zvenčí týkající se jeho poselství…navrhl jsem mu, ať ani v nejmenším nezmění ten paragraf a aby pokračoval, jako kdyby žádná námitka nebyla učiněna, a toto udělal.“[11]

Shodou okolností krátce před plánovaný Wilsonovým projevem pronesl proklamaci i Lloyd George se při konferencí Trade Union v Londýně a fakticky se ve své řeči dosti přiblížil stanovisku prezidenta Wilsona.[12] Ani Velká Británie neměla v úmyslu rozčlenit Rakousko-Uhersko, neboť se obávala přílišné balkanizace podunajských zemí.[13] Což je patrné z následujícího Lloyd  Georgova projevu, v níž dle mého názoru popřel jakýkoli úmysl zničit Rakousko-Uhersko a podpořit vznik nástupnických států. Doslova řekl: „Ačkoli souhlasíme s prezidentem Wilsonem, že rozpad Rakousko-Uhersko není součástí našich válečných cílů, domníváme se, že by měl být přiznán přinejmenším skutečný self government na opravdu demokratických principech těm rakousko-uherským národnostem, které si to již dávno zasluhují.“[14] Zde je možné vidět, že cílem dohodových státu nebylo rozčlenění Rakousko-Uherska, ani nezávislost národů monarchie, avšak pouhá autonomie.[15] Dále však pronesl, že bez toho nelze věřit v „odstranění těch příčin nepokoje v oné části Evropy, které již tak dlouho ohrožovalo všeobecný mír“.[16]

Projev obsahující čtrnáct bodů[17] přednesl Wilson 8. ledna 1918 ve Washingtonu před americkým Kongresem.[18] Tento projev dle Masaryka nejlépe vystihuje atmosféru a názory tykající se Rakousko-Uherska, které panovaly v amerických a spojeneckých vládních kruzích až do jara 1918.[19] I v tomto projevu se prezident Wilson zasadil, aby možnost uzavření separátního míru s habsburskou monarchií zůstala otevřená.

Wilson preferoval zachování podunajské monarchie, což lze pozorovat v desátém bodu jeho řeči.[20] „Národům Rakousko-Uherska, jejichž místo mezi národy si přejeme vidět ochráněno a zajištěno, má býti dána nejvolnější příležitost k autonomnímu vývoji.[21] Termín sebeurčení tento projev již neobsahoval.[22] Z tohoto bodu je zřejmé, že prezident Wilson ani Spojenci stále ještě neměli mezi svými válečnými cíli rozčlenění Rakousko-Uherska.[23] Oba výše zmíněné projevy by se dle Masaryka daly považovat za ústupek austrofilům. Přesto, že „obsahovaly požadavek reorganizace Rakousko-Uherska podle přání jeho vlastních národů“, který byl „formulován slovy o nejširší autonomii nebo o autonomii podle demokratických zásad“, sám Arthur Balfour [24] „už koncem února 1918 označil slovo >>selfgovernment<< pro rakouské Slovany za nové slovo pro staré otroctví”.[25] I Emanuel Voska[26] považoval výše zmíněný Wilsonův projev za krok zpět v dosavadním odbojovém úsilí.[27]

Francouzská vláda byla potěšena přiznáním nároku na Alsasko-Lotrinsko. Také se zajímala o problematiku Rakousko-Uherska, kdy se dotazovala do Washingtonu na správný výklad desátého bodu Wilsonova projevu. Možnost dvojího výkladu spočívala v anglickém originálu[28] a použitém slovu whose, které se mohlo vtahovat jak na monarchii celou, tak na národy monarchie.[29] Wilson na vznesený dotaz odpověděl, že „je míněn lid rakousko-uherské říše, jehož místo mezi národy si přeje president viděti chráněno a zajištěno“.[30] Wilsonův projev byl skutečným průlomem v definování cílů a ideálu, kvůli kterým byla válka vedena. Ideály spravedlivého míru byly atraktivnější pro široké masy, než německé územní požadavky. Avšak dle Šedivého k oběma mírům, ať německému či Wilsonovu šlo dospět pouze porážkou protivníka.[31]

V 6. bodu projevu se vyjádřil k Rusku a pronesl přání, aby si sám ruský národ zvolil, pod jakou vládou chce žít, a aby okupační vojska opustila Rusko. Ač nevyjádřil zájem na tom, aby byla bolševická vláda svržena, tak byl sdělen fakt, že pokud nebude mít americká vláda jistotu, že bolševickou vládu přijal lid v celé zemi a v tomto režimu chce žít, není možné ji oficiálně uznat.[32] V tomto projevu odmítl nabídku Ruska na přeměnu brest-litevských jednání na všeobecná mírová jednání.[33] Co se týče těchto jednání tak přemrštěné německé požadavky zdiskreditovali ústřední mocnosti před světem. Ačkoli Rakousko-Uhersko bylo pro kompromisní mír, nakonec se spolupodílelo na výsledném diktátu, což rakouskou důvěryhodnost poškodilo.[34] Wilson se v jednom rozhovoru vyjádřil, že jeho politika týkající se bolševického Ruska „je velmi podobná politice vůči Mexiku. Já věřím, že ponecháním jich vlastnímu osudu, najdou svou vlastní záchranu sami, třebaže se chvíli budou nacházet v anarchii“.[35]

Ve třetím bodu, který zní „odstranění, tak dalece jak to je možné, všech ekonomických bariér a ustanovení rovnoprávných obchodních podmínek“, si Wilson ponechal zadní dveře pro znevýhodnění těch států, co se plně nezaváží mírovým podmínkám. Tyto zadní dveře lze spatřit v podmínce, že výše zmíněné platí pouze mezi „všemi národy souhlasící s mírem a sjednocující se pro vzájemnou podporu“.[36]

Wilsonův a Lloyd Georgův projev, podporující zachování habsburské monarchie, vyvolal negativní reakci u řady Italů a Jihoslovanů. Americký velvyslanec v Itálii podal 21. ledna 1918 zprávu do Washingtonu o situaci, která nastala. Italský ministerský předseda Vittorio Emanuele Orlando[37] oznámil vládám Francie a Británie, že pokud poruší spojenecké smlouvy o teritoriálních ziscích, které Itálii byly přislíbeny, nemají dále důvod pokračovat v bojích a přistoupí ihned k uzavření míru.[38] Wilsonův projev totiž přímo popíral londýnský pakt, který byl uzavřen mezi Itálií a Dohodou.[39]

Podle Papers relating to the FOREIGN RELATIONS of the United States 1918 americký vyslanec v Rumunsku poslal 12. ledna 1918 do Washingtonu obdobnou zprávu o vzniklé situaci. Sdělil, že pokračování ve válce je obecně považováno za bezvýznamné v případě, že po vítězství Spojenců získají pouze nyní Němci okupovaná území, což rumunské vládě nabídl i Berlín v případě uzavření separátního míru.[40]

Dle Papers relating to the FOREIGN RELATIONS of the United States 1918 diplomatický agent Spojených států Henry Percival Dodge[41] poslal zprávu Lansingovi o reakci srbské vlády 22. ledna 1918, srbský premiér Nikola Pašič[42] vyslovil silné rozladění z opomenutí srbských cílů a plánovaného zachování Rakousko-Uherska, dále referoval o silném zděšení srbských a jihoslovanských vojáků a o odstoupení některých srbských ministrů. Jelikož Dodge nedostal žádné odpovědi, tak 8. března odeslal žádost Pašiče, aby americká vláda schválila utišující prohlášení, jež měl Pašič v úmyslu přednést, a to že hlavním významem Wilsonova projevu bylo přednesení válečných cílů a v případě vítězství Dohody dojde k uspokojení srbochorvatských národních požadavků v největší možné míře.

Dne 14. března dostal odpověď, že Wilson prohlášení schválil a souhlasil s uspokojením srbských aspirací, a to postoupení Bosny a Hercegoviny Srbsku a zajištění přístupu k moři. Hlavní důvod tohoto souhlasu byl, že v té souvislosti nebylo nutné celkové rozčlenění Rakousko-Uherska. Též britská vláda z důvodů nepokojů, které vyvolal projev Lloyd George v Itálii, přistoupila k utišujícímu projevu.[43]

Kromě tříkrálové deklarace[44] byla česká reakce prezentována rozhovorem Miroslava Plesinger-Božinova[45] s Georgem Herronem[46] v Ženevě. Ve své zprávě Herron shrnuje jednání s Čechy, Poláky a Jihoslovany takto: „Většinou jsem tyto dny byl zaměstnán pokusy, abych vhodným způsobem čelil hlubokému zklamání, které se téměř stupňuje v hořké zášti, vzbuzené mezi slovanskými národy posledními projevy presidenta Wilsona a Lloyda George o válečných cílech....“[47] Beneš se ve své zprávě z  8. února 1918 pokusil uklidnit československý odboj v Praze a sdělil, že „Politicky se opíráme zvláště o Francii, avšak těšíme se též skutečným sympatiím u ostatních spojenců. Bylo by velkým omylem vyvozovati pesimistické závěry z řeči Lloyd Georgovy a Wilsonovy“.[48]

Wilsonových čtrnáct bodů a Lloyd Georgova řeč přinesly naději pro císaře Karla na záchranu monarchie, neboť slovo autonomie bylo možné interpretovat ve smyslu řešení, kterému byl již dlouhou dobu nakloněn.[49] Hrabě Czernin ve své knize Im Weltkrieg v souvislosti se čtrnácti body píše: „Od prvního momentu pro mě vyvstala otázka: Čí naděje prosazoval Wilsonův program, je skutečně proti Londýnu, Paříži a Římu? Tajné informace, které jsem obdržel z dohodových států, ukazovaly na to, že 14 bodů nebylo absolutně koncipováno ve shodě s Anglií, Francií a Itálií, na druhou stranu jsem byl a jsem i dnes pevně přesvědčen, že Wilson mluvil čestně a upřímně a skutečně věřil v realizaci svého programu.“[50]

Wilson si byl plně vědom, že jeho mírový program se značně lišil od spojeneckých válečných cílů. Avšak Wilsonova strategie byla založena na předpokladu, že Amerika přesvědčí dohodové státy a získá jejich podporu.[51]

Rakouští státníci se rozhodli využít Wilsonova projevu k opětovnému zahájení jednání s Amerikou.[52] První snahou rakouského císaře Karla obnovit diplomatická jednání s USA byl příkaz ministru Czerninovi, aby 24. ledna 1918 ve svém projevu reagoval na Wilsonových čtrnáct bodů takovým způsobem, aby připravil půdu pro nová tajná diplomatická jednání.[53] Dalo by se říci, že hrabě Czernin tímto projevem převládající naděje Spojenců na brzké uzavření separátního míru s podunajskou říši spíše zmařil. Vyjádřil potěšení, že se Wilson ve svých čtrnácti bodech v některých otázkách velmi přiblížil rakouskému stanovisku. Ve svém projevu vyzdvihl loajalitu k Německu a ostatním rakouským spojencům takto: „Prohlašuji, že já, loyální k přijatým spojeneckým závazkům, jsem pevně rozhodnut jíti do krajnosti v obraně spojenců (čtyřdohody);…“ a zamítnul jakékoli zasahování Ameriky do vnitřních záležitostí Rakousko-Uherska. Nakonec však shrnul, že v podstatných bodech s Wilsonem souhlasí.[54] Dále ministr dal „k úvaze, zda by právě výměna myšlenek mezi těmito mocnostmi nemohla představovat výchozí bod pro smiřovací rozhovory mezi všemi státy, které ještě nevstoupily do mírových jednání“.[55]

Během doby, kdy Wilson připravoval projev, kterým by reagoval na Czernina, přišly do Washingtonu zprávy o nových rakousko-uherských mírových sondážích, a to jednáních Heinricha Lammasche[56] a George Herrona.[57] Lammasch spolu s průmyslníkem Juliusem Meinlem přesvědčili císaře Karla o nemožnosti jiného postupu pro záchranu monarchie než uzavření separátního míru se Spojenci a federalizace říše.[58] S Karlovým vědomím odjel Lammasch do Švýcarska na jednání s Herronem, které proběhlo 3. února 1918.[59] Podle Herronovi zprávy mu sdělil Lammasch toto: „Amerika nás musí zachrániti od dvou našich nepřátel: Maďarů a Prušáků. Jak? Tím, že učiníte výslovným požadavkem nebo podmínkou míru, že Rakousko má doplniti a dáti autonomii všem národnostním skupinám, které jsou v hranicích rakouské říše.“, Hennron opověděl: „Ale toto je v naprostém rozporu s Czerninem! Chcete snad říci, že nám dovolíte, abychom vám nadiktovali vnitřní uspořádání říše?“, Lammasch odvětil: „Nejenom, že vám to dovolíme, ale prosíme vás o to. Císař vás za to obejme.“[60] Při druhé schůzce Herron doporučil Lammaschovi, že pokud je s Wilsonem v jeho zásadách císař Karel za jedno, tak že by se měl nejdříve on sám veřejně přihlásit k těmto principům a Wilson mu pak jistě vyjde vstříc. Lammasch souhlasil a přislíbil, že císaře přesvědčí o nutnosti tohoto prohlášení.[61]

Herron do Washingtonu sdělil, že nevěří v upřímné úmysly císaře a věrohodnost návrhu, Lammasch se dle něj snaží pouze o záchranu monarchie a císaře, tudíž nedoporučuje jednání s Vídní a doporučuje ho nechat čekat.[62] Skeptický postoj k jednáním Herrona a Lammasche měl i Hugh Wilson[63] a poznamenal do Washingtonu, že císař Karel a Lammasch mají silnou opozici, která potencionální mírová jednání může lehce zmařit.[64] Nebyl daleko od pravdy, protože se brzy Czernin dověděl o výše zmíněných jednáních a obeznámil o tom Berlín, který zasáhl, a Karel byl nucen jednání přerušit.[65]

Avšak prezident Wilson nedbal doporučení Herrona a 11. února 1918 pronesl vůči Rakousko-Uhersku projev nevídaně smířlivý. Tato řeč je často označována za řeč čtyř zásad[66] a údajně to byla nejsmířlivější Wilsonovův projev, který během války pronesl.[67] Wilson řekl, že „se zdá, že hrabě Czernin jasně chápe základní body mírového uspořádání“[68] , dále sdělil, že Czernin „…by byl šel pravděpodobně o mnoho dále, kdyby nebylo nesnází se spojenci Rakouska a jeho závislost na Německu“[69]. Další smířlivý krok byl čtvrtý bod jeho projevu, který říkal, že „všem dobře definovaným národním aspiracím by se mělo dostat největší uspokojení, pokud by se nedostávaly nové nebo nezachovávaly staré prvky různic a nepřátelství, které by pravděpodobně časem mohly narušit mír evropský a následně i světový“.[70]

Prezident Wilson rakousko-uherské vládě dokonce tajně přislíbil finanční pomoc, kterou jí Amerika poskytne v situaci, kdy se monarchie oddělí od Německa a jeho hospodářské pomoci a uzavře separátní mír. Tato americká pomoc by měla alespoň kompenzovat ztrátu z oddělení od Německa.[71] Avšak mezitím císař Karel pod tlakem Berlína upustil od původní ideje federalizace monarchie a uzavření separátního míru.[72] Tento projev zakončil probíhající veřejnou mírovou diskuzi, která dopadla nezdarem, avšak tajná jednání o separátní mír pokračovala.[73]



[1] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 144.

[2] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1936. Světová revoluce. 21.vyd. Praha: Čin, 1936, s. 306.

[3] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 140-141.

[4] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 244. ISBN 978-80-246-1375-8.

[5] Cit. dle: Tamtéž, s. 244.

[6] Milenko R. Vesnič (1863 - 1921) - Zvláštní srbský diplomatický zástupce ve Washingtoně.

[7] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 140-141.

[8] SEYMOUR, Charles. 1928. The intimate papers of Colonel House. Vol. 3, Into the world war April 1917 - June 1918. London: Ernest Benn, 1928, s. 343.

[9] Cit. dle: Tamtéž, s. 243-344.

[10] Cit. dle: FEJTÖ, François. 1998. Rekviem za mrtvou říši. 1.vyd. Praha: Academia, 1998. ISBN: 80-200-0669-9, s. 191.

[11] Cit. dle: SEYMOUR, Charles. 1928. The intimate papers of Colonel House. Vol. 3, Into the world war April 1917 - June 1918. London: Ernest Benn, 1928, s. 343-344.

[12] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 245-246. ISBN 978-80-246-1375-8.

[13] KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, pp. 236.

[14] Cit. dle: MICHEL, Bernard. 1994. Smrt dvouhlavého orla. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 117. ISBN 80-204-0430-9.

[15] KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, pp. 236.

[16] Cit. dle: FENWICK, Charles G. 1918. Recognition of the Czechoslovak Nation. The American Political Science Review [online]. Vol. 12, No. 4 (Nov., 1918), pp. 717.

[17] „1. Veřejné projednávání mírových smluv a odstranění tajné diplomacie. 2. Svoboda námořní plavby. 3. Odstranění hospodářských závor mezi národy. 4. Omezení zbrojení na nejmenší míru. 5. Nestranné uspořádání všech koloniálních požadavků na základě sebeurčovacího práva domorodých národů. 6. Vyklizení celého ruského území a nevměšování se do politických vnitřních poměrů Ruska. 7. Bezpodmínečné vyklizení a znovuzřízení Belgie. 8. Vyklizení a znovuzřízení obsazeného území Francie a odevzdání Elsas-Lotrinska. 9. Úprava hranic Itálie podle národností. 10. Svoboda národům Rakouska. 11. Vyklizení a znovuzřízení balkánských států. Přístup k moři pro Srbsko.  12. Samostatnost turecké části otomanské říše. – Svoboda ostatním národnostem Turecka. Volný průjezd Dardanelami. 13. Zřízení neodvislého Polska spojením všech Poláky obydlených území s volným přístupem k moři. 14. Založení všeobecného svazu národů.“ MERHOUT, Cyril. 1919. Čtrnáct bodů Wilsonových.  Dokumenty našeho osvobození: Provolání, vyhlášky, sněmovní řeči, projevy prezidenta Spojených států amerických, noty ministrů a jiné politické akty, týkající se osudů českého národa za světové války až do prvního poselství presidenta Masaryka. Praha: B. Kočí, 1919, s. 92.

[18] DANIELS, Josephus. 1924. The life of Woodrow Wilson 1856-1924. [Navy]: W. H. Johnston, 1924, s. 291.

[19] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1936. Světová revoluce. 21.vyd. Praha: Čin, 1936, s. 300.

[20] KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 236.

[21] Cit. dle: Correspondence Between the United States and Austria-Hungary Regarding an Artistice. The American Journal of International Law [online]. Vol. 13, No. 2, Supplement: Official Documents (Apr., 1919), s. 78.

[22] Srov. KŘEN, Jan. 1990. Konfliktní společenství. 1. vyd. Praha : Academia, 1990. s. 450. ISBN 80-200-0337-1.

[23] PERGLER, Karel. 1923. Československá republika stát národní. Za národní stát: výběr projevů Karla Perglera v boji za samostatnost národa. Praha: Památník odboje, 1923, s. 166.

[24] Hrabě Arthur Balfour (1848 -1930) - byl britský konzervativní politik, státník a v letech 1902 - 1905 premiér, později ministr zahraničních věcí 1916 - 1919.

[25] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1936. Světová revoluce. 21.vyd. Praha: Čin, 1936, s. 302.

[26] Emanuel Voska (1875 - 1960) - českoamerický novinář, zpravodajec a politický činitel, významná osobnost československého zahraničního odboje za první světové války; významná osoba československé, potažmo světové špionáže, za první světové války řídil tajnou kurýrní službu mezi československým domácím a zahraničním odbojem, poté jmenován kapitánem americké armády, později byl jmenován členem delegace prezidenta Wilsona na Versailleské mírové konferenci, kde zastával funkci poradce Spojených států pro středoevropskou problematiku v rámci poválečného uspořádání v Evropě. BROŽ, Ivan. 2004. Masarykův vyzvědač. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2004. ISBN 80-204-1085-6.

[27] BROŽ, Ivan. 2004. Masarykův vyzvědač. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2004. s. 107. ISBN 80-204-1085-6.

[28] „The peoples of Austria-Hungary, whose place among the nations we wish to see safeguarded and assured, should be accorded the freest oportunity of aoutonomous development.“ DANIELS, Josephus. 1924. The life of Woodrow Wilson 1856-1924. [Navy]: W. H. Johnston, 1924, s. 293.

[29] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 248. ISBN 978-80-246-1375-8.

[30] Cit. dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 57.

[31] ŠEDIVÝ, Ivan. Velká válka 1914-1918. (Pokus o rekapitulaci). Český časopis historický. 1998, roč. 96, č. 1, s. 19.

[32] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 95.

[33] horčička, Václav. Rakousko-Uhersko a mírové jednání se Sovětským Ruskem 1917-1918. Historický obzor. 1999, roč. 10, č. 1-2, s. 19.

[34] horčička, Václav. 2005. Rakousko-uherská politika vůči sovětskému Rusku v letech 1917-1918. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2005, s. 233. ISBN 80-246-0897-9.

[35] Cit. dle: SNELL, John L. 1954. Wilson on Germany and the Fourteen Points. The Journal of Modern History [online]. December 1954, Vol. 26, No. 4, s. 368.

[36] Cit. dle: TRACHTENBERG, Marc. "A New Economic Order": Etienne Clementel and French Economic Diplomacy during the First World War. 1977. French Historical Studies [online]. Autumn 1977, Vol. 10, No. 2 , s. 327.

[37] Vittorio Emanuele Orlando (1860-1952) - italský diplomat a politik. Předseda vlády od roku 1917. Jako italský premiér vedl italskou delegaci na Pařížské mírové konferenci po skončení první světové války.

[38] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 58.

[39] BENEŠ, Edvard. 1929. Světová válka a naše revoluce, 2. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1929.

[40] Srov. KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 59.

[41] Henry Percival Dodge (1870 - 1936) - tou dobou diplomatický agent Spojených států u srbské vlády.

[42] Nikola Pašič (1846 - 1926) - srbský politik a státník, mezi lety 1912-1918 srbský předseda vlády a ministr zahraničních věcí, tou dobou srbský předseda vlády.

[43] Srov. KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 60-62.

[44] Deklarace generálního sněmu českých poslanců z 6. ledna 1918, jako reakce na probíhající brest-litevská mírová jednání a prohlášení Czernina, že „otázka sebeurčení oněch národů, jež dosud nemají své státní samostatnosti, má býti řešena v každém státě ústavní cestou“, což čeští poslanci odmítli. Dále uvedli: „My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnosti a svobody, nemohl by pro něho býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné a mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal až do šťastného konce.“ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ. 1994. 6. ledna, Praha – Deklarace generálního sněmu českých poslanců poslanecké sněmovny říšské rady a zemských sněmů Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského (opavského) o cílech české politiky. Vznik Československa 1918. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1994, s. 36-37. ISBN 808586407X.

[45] Miroslav Plesinger - Božinov (1883 - 1963) - český novinář a diplomat, významným činitel národního odboje v Čechách 1914 - 1915 a posléze v zahraničí, působil ve Švýcarsku v letech 1916-1918 a ve Francii v roce 1918.

[46] George Davis Herron (1862 - 1925) - Wilsonův důvěrník, Američan, který žil od roku 1914 v Ženevě, bývalý profesor teologie na univerzitě v Kansasu.

[47] Cit. dle: PICHLÍK, Karel. 1991. Bez legend: zahraniční odboj 1914-1918: zápas o československý program. 1. vyd.  Praha: Panorama, 1991, s. 313. ISBN:  80-7038-217-1.

[48] BENEŠ, Edvard. 1928. Světová válka a naše revoluce, 3. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1928, s. 130-131.

[49] FEJTÖ, François. 1998. Rekviem za mrtvou říši. 1.vyd. Praha: Academia, 1998, s. 184. ISBN: 80-200-0669-9.

[50] CZERNIN, Ottokar. 1919. Im Weltkriege. Berlin: Ullstein, 1919, s. 257.

[51] GELFAND, Lawrence E. 1994. Where Ideals Confront Self-Interest: Wilsonian Foreign Policy. Diplomatic History [online].  1994, Vol. 18, issue 1, s. 130.

[52] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 249. ISBN 978-80-246-1375-8.

[53] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 63.

[54] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 144-145.

[54] CZERNIN, Ottokar. 1919. Im Weltkriege. Berlin: Ullstein, 1919, s. 257, s. 260.

[55] Cit. dle: HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 250. ISBN 978-80-246-1375-8.

[56] Heinrich Lammasch (1852- 1920) - rakouský právník a politik a státník. Profesor trestního a mezinárodního práva na vídeňské univerzitě. 1899-1918 člen v panské sněmovně.; Důvěrník císaře Karla, byl znám v jistých kruzích ve Spojených státech již před válkou jako učenec a pacifista. Zúčastnil se mírových konferencí v Haagu, kde se seznámil s Lansingem, který tehdy meškal v Holandsku jako americký expert mezinárodního práva. Lansing si s Lammaschem dopisoval i za války, takže při jednáních o separátní mír byla osobnost Lammaschova dostatečně známa americkému státnímu sekretáři. KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 66.

[57] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 253. ISBN 978-80-246-1375-8.

[58] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 146.

[59] MICHEL, Bernard. 1994. Smrt dvouhlavého orla. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 133. ISBN 80-204-0430-9.

[60] Cit. dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 67.

[61] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 146.

[62] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 256. ISBN 978-80-246-1375-8.

[63] Hugh Wilson - americký charge d’affaires v Bernu.

[64] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 258. ISBN 978-80-246-1375-8.

[65] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 146-147.

[66] „1. mír musí být spravedlivý a trvalý; 2. národy a území není možné přesouvat ze svrchovanosti jedné země do druhé jako ´hrací figurky´ v ´nyní navždy zdiskreditované hře na rovnováhu sil´; 3. všechny poválečné územní změny musí být provedeny v souladu s vůlí tamního obyvatelstva, nepřípustné jsou obchody a kompromisy mezi soupeřícími zeměmi;4. tužby jednotlivých národů mají být maximálně uspokojeny, ale bez toho, že by byly zasety nové či přetrvávaly staré příčiny nesvárů.“ HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 263. ISBN 978-80-246-1375-8.

[67] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 69.

[68] Cit. dle: HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 262. ISBN 978-80-246-1375-8.

[69] Cit. dle: MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 147.

[70] Cit. dle: SEYMOUR, Charles. 1928. The intimate papers of Colonel House. Vol. 3, Into the world war April 1917 - June 1918. London: Ernest Benn, 1928, s. 381.

[71] Dokument 52. Karton 37. I/2/XLVII/13. Národní archiv v Praze.

[72] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 147.

[73] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 521.

 


Autor: Bc. Monika Doubková
Tento článek je kapitolou z bakalářské práce s názvem: Vliv USA na mírová jednání v letech 1917 a 1918 a postoj k otázce vzniku samostatného Československa