toggle

Stránky archivovány

 

Návštěvnost


Dnes:29
Včera138
Tento měsíc:3604
Celkem:352235

Anketa

V jakých legiích bojoval Váš předek?
 

Překlad

Czech Belarusian Bulgarian Chinese (Traditional) Croatian Danish Dutch English Estonian Finnish French German Greek Hungarian Italian Japanese Latvian Lithuanian Macedonian Norwegian Polish Portuguese Romanian Russian Serbian Slovak Slovenian Spanish Swedish Ukrainian
Politika vedená Amerikou vůči Rakousko - Uhersku před jejím vstupem do války v dubnu 1917 Tisk Email
valkaJiž od začátku první světové války se prezident Wilson snažil zprostředkovat mír, v roce 1916 vyslal do Evropy jako prostředníka svého důvěrníka a poradce Edwarda Mandella House, který byl pověřen jednat o míru. Jeho pokusy přesvědčit válčící strany, aby zahájily mírová jednání a uznaly prezidenta Wilsona jako zprostředkovatele míru, byly zmařeny hlavně válečnou situací. V té době měly válečnou převahu centrální mocnosti a byly ochotny jednat pouze na základě teritoriálních zisků, což ovšem bylo pro Spojence nepřijatelné.
Navzdory Wilsonovým snahám Spojenci, především Francie a Velká Británie, nepřestávali doufat, že se dříve nebo později podaří prezidenta Wilsona přesvědčit o nutnosti vstupu Ameriky do války.  Navzdory své neutralitě byly Spojené státy z hlediska finančního a obchodního do války silně zapojené a to především ve prospěch Spojenců.[1] Wilson měl obavy, že postupem času bude Amerika do války vtažena i vojensky, proto pokračoval ve své snaze diplomaticky sjednat mír, aby tomu předešel.[2]

Nejprve bych chtěla prozkoumat důvody, které vedly centrální mocnosti předejít Wilsonově iniciativě vlastní mírovou nabídkou. Německé vojenské velení plánovalo obnovit neomezenou ponorkovou válku, avšak nechtělo riskovat vstup USA do války, tudíž z taktických důvodů mělo v plánu přijmout Wilsona jako zprostředkovatele mírových jednání a následně pokud by Spojenci odmítli Wilsonovo zprostředkování míru, byla by to vhodná záminka k obnovení ponorkové války.[3] Po znovuzvolení Wilsona prezidentem se v Německu proslýchalo, že měl v úmyslu zahájit novou iniciativu o sjednání míru mezi válčícími stranami, pod tlakem rakousko-uherských představitelů, především ministra zahraničí barona Istvána Buriána[4] a po urychlené dohodě ústřední mocnosti tuto iniciativu z taktických důvodů předešly.[5] Centrální mocnosti tedy navrhly mírová jednání ke konci roku 1916 v době, kdy válečná převaha byla na jejich straně a kdy byl pro ně mír výhodný.[6] Tento krok vycházel z myšlenky, že pokud Spojenci nabídku na mírová jednání přijmou, budou mírové podmínky nastaveny pro ně nevýhodně podle tehdejší válečné situace a centrální mocnosti získají maximum ze svých požadavků, a v opačném případě by bylo možné na Spojence svalit vinnu za prodlužování války.[7]

Centrální mocnosti předaly mírovou nótu[8] 12. prosince 1916 neutrálním státům a vedle prohlášení o své velké vojenské a hospodářské převaze obsahovala vyzvání k mírovým jednáním.[9] Je patrné, že se zřekly jakékoli odpovědnosti za vedení války, tím že uvedly, že „Němci a jejich spojenci prokázali až dosud ve vnuceném boji na obranu své existence nepřemožitelnou sílu…“.[10] Tato nóta však nespecifikovala jejich válečné cíle, ale z tónu řeči bylo zřejmé, že „Německo by nevzalo úvahu žádný mír, který by nebyl vítězný“.[11] Důvodem bylo, že centrální mocnosti předpokládaly, že když zveřejní své mírové požadavky předem, tak maximalistickou variantu dohodové státy ihned odmítnou a k jednáním vůbec nedojde a naopak minimalistickou verzi odmítne domácí veřejné mínění.[12] Avšak účinek byl spíše opačný. Jak je uvedeno v brožuře Americké válečné cíle a mírový program „…nota přesvědčila neutrální mysl, že jest záměrem císařské vlády německé trvati na takových podmínkách, které by přivedly celou centrální Evropu pod nadvládu Německa a vybudovaly tak říši, jež by byla nebezpečím celému liberálnímu světu.“ [13] Ústřední mocnosti chtěly veřejně ukázat, že nechtějí pokračovat ve válce a v případě očekávaného odmítnutí tohoto návrhu Dohodou a vstupu USA do války mohly zahájit propagandu, že jedině Dohoda odpovědná za rozšíření války.[14]

Dohodové státy odmítly nabídku centrálních mocností na mírová jednání, jako důvod uvedly, že tato nabídka je „bezobsažná a neupřímná“.[15] Zdála se jim být spíše taktickým manévrem a byla pro ně nepřijatelná.[16] Vyjádřily se, že „mír není možný, dokud nebudou zajištěny jednak reparace všech porušených práv a svobod, jednak uznání národnostního principu a svobodné existence malých států“.[17]

Nového rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Ottokara Czernina[18] odmítnutí mírového návrhu Spojenci nijak nepřekvapilo a nadále měl v úmyslu pokračovat v jednáních se Spojenci prostřednictvím neutrálních států, obával se však postupu Berlína a pravděpodobného znemožnění dalších jednání. Obavy byly opodstatněné, neboť Berlín zamítl další jednání se Spojenci a považoval za možnou jen diskuzi s neutrálními státy. Dne 9. ledna 1917 si Německo přes odpor Rakousko-Uherska prosadilo obnovení neomezené ponorkové války.[19]

Krátce po mírové nabídce centrálních mocností 18. prosince 1916 Wilson z důvodu potřeby vyjasnění válečných cílů a z důvodu obav vzniklých na základě zpráv o tajných smlouvách zahájil vlastní mírovou iniciativu.[20] Wilson požádal obě válčící strany, aby stanovily konkrétní mírové požadavky a podmínky, z nichž by bylo možné vycházet při mírových jednáních.[21] François Fejtö se domnívá, že Wilsonovi připadala nabídka centrálních mocností zajímavá a viděl souvislost mezi touto nabídkou a Wilsonovou nótou.[22] Avšak dle Beneše Wilsonova mírová iniciativa nesouvisela s mírovou nabídkou centrálních mocností a byla připravována mnohem dříve.[23]

Hrabě Czernin byl oproti Buriánovi rezolutně proti zveřejnění podmínek míru před zahájením jednání stejně jako němečtí státníci, neboť se obával toho, že by došlo ke znemožnění jednání s Dohodou. Wilsonovu iniciativu prohlásil za potěšující, chtěl se však vyvarovat přehnaného vlivu Ameriky na tato jednání.[24] Ústřední mocnosti odpověděly Wilsonovi vyhýbavě a zamítavě, neboť nedůvěřovaly prezidentovým úmyslům a podezřívaly ho ze spolupráce s Dohodou.[25] Sdělily pouze to, že by se představitelé válčících stran měli sejít na neutrální půdě k mírové konferenci, ale ke svým mírovým podmínkám se opět nevyjádřily.[26] Ve své unáhlené odpovědi centrální mocnosti prakticky Wilsona odmítly.[27]

Spojenci přijali Wilsonovu iniciativu také spíše negativně.[28] Británie byla značně uražena, že Wilson de facto postavil centrální mocnosti dohodové státy na stejnou morální úroveň.[29] Další kritika zněla, že jeho iniciativa je při nejmenším špatně načasovaná a spojovaná s nabídkou ústředních mocností, dle některých názorů svědčila o nepochopení válečných cílů Spojenců.[30] Avšak odpověď Dohody byla podána taktněji než odpověď centrálních mocností. Dohodové státy v reakci na výzvu prezidenta Wilsona vydali 10. ledna 1917 notu obsahující jejich válečné cíle[31]. Spojenci se v ní vyjádřili, že není vhodná doba na uzavření míru, neboť by nemohl umožnit všem národům zajištění jejich práv.[32] Dále uvedli, že nebojují „pro zájmy egoistické, nýbrž především na ochranu nezávislosti národů, práva a lidskosti“.[33]

O české otázce se zmínili v 8. bodě, který zněl „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády“.[34] V podstatě to bylo obecně vnímáno, že cílem Spojenců je  vedle proklamovaného politického přeskupení Německa rozčlenění Rakousko-Uherska.[35] Avšak ve skutečnosti výše míněný bod neodrážel tehdejší politiku Spojenců.[36] V roce 1917 ani Dohoda neměla žádný zájem na rozdělení Rakousko-Uherska, natož na osamostatnění českého a slovenského národa.[37] K zahrnutí Čechoslováků do 8. bodu spojenecké nóty mezi národy, které musí být osvobozeny z cizího panství, došlo na poslední chvíli.[38] Avšak tento bod byl vnímán jako velký úspěch zahraničního odboje, zejména Beneše, který se dle Masaryka o zahrnutí do nóty zasloužil. [39] Beneš viděl význam této nóty v tom, že poprvé Spojenci vyjádřili své válečné cíle a že se československá otázka stala mezinárodním problémem.[40] I Masaryk se ve svém dopise z 3. ledna 1917 Benešovi vyjádřil, že „Odpověď Němcům a výslovněji Wilsonovi bude veliký úspěch pro nás“.[41]

Avšak tento spojenecký krok měl pouze propagační význam a byl jakýmsi pokusem o získání morálního nároku na vítězství.[42] Šlo spíše o strategický krok francouzských diplomatů, který měl ze strachu před rozčleněním podnítit Rakousko-Uhersko k uzavření separátního míru a tím připravit Německo o jeho největšího spojence. Záměr částečně uspěl a vyvolal u rakousko-uherských politických představitelů obavy.[43] Sám Beneš píše v knize Světová válka a naše revoluce, že není schopen říci, do jaké míry byla nota „taktickým nástrojem, jenž podle okolností by se snad dal vykládati ve smyslu umírněnějším (autonomie atd.)“.[44] Spojenci byli přesvědčení, že 8. bod jejich prohlášení je kompatibilní se zachováním habsburské říše ještě rok poté.[45] Dá se říci, že tato nóta rozhodně k ničemu nezavazovala, byla to pouze výhružka.[46] Další podporu tohoto tvrzení nalezneme v díle Edvarda Beneše Světová válka a naše revoluce, kde uvádí, že mu posléze bylo sděleno, že „Slovo ´osvobození´ ve spojenecké notě presidentu Wilsonovi nemá prý se vysvětlovati ve smyslu ´samostatnost´“.[47] Z výše uvedeného je zřejmé, že v této době nebyly žádné snahy o rozčlenění Rakousko-Uherska ze strany Spojenců.

Wilson nebyl s odpovědí jak ústředních mocností, která nic nevypovídala, tak Spojenců, která dle něj obsahovala přehnané cíle, příliš spokojen.[48] Hlavním důvodem tohoto apelu na specifikaci a veřejné prezentování válečných cílů obou stran bylo získání informací. Právě podle cílů, za které jednotlivé strany bojují, chtěl Wilson zaujmout vhodnou politiku, kterou bude vzhledem k válce vést a kterou by šlo nejlépe dojít k míru.[49] Válčící strany daly tímto prezidentovi USA možnost prezentovat americké cíle světu, pro případ, že by do válečného konfliktu byla Amerika vtažena. Tyto cíle přednesl v projevu 22. ledna 1917.[50] Jeho řeč měla silně ideologickou povahu, proklamoval rovnost velkých i malých národů, právo přístupu velkých národů k moři a zmínil i svou myšlenku principu o sebeurčení národů, avšak ne způsobem, kterým by právo na sebeurčení přiznal národům rakousko-uherské říše.[51]

Wilson po celu dobu americké neutrality prosazoval uzavření tzv. míru bez vítězství („peace without victory“).[52] Mír bez vítězství byl dle Wilsona nejžádanější, neboť vítězný mír by mohl vyvolat negativní emoce, které by budoucí mír mohly nebezpečně ohrozit.[53] Mír bez vítězství podložil americký prezident ve svém projevu z 22. ledna 1917 následujícím vysvětlením: „Vítězství znamenalo by mír vnucený tomu, kdo prohraje, podmínky vítěze uložené poraženému. Mír takový byl by přijat a provázen ponížením, nátlakem, za nesnesitelných obětí a zanechal by osten, pomstychtivost, hořkou upomínku, čímž by mír byl založen na sypkém písku, a ne trvale.“[54] Je otázka, co by uzavření takového míru v tuto dobu znamenalo pro československé snahy o samostatnost. Vzhledem k již předloženým důkazům, že ani Spojenci ani Wilson nepodporovali rozčlenění Rakousko-Uherska, znamenalo by to dle mého názoru zmaření snah o osamostatnění potlačovaných národů habsburské monarchie a její zachování. Důležitým momentem Wilsonova projevu je: „Obecný mír musí být založen na rovnosti národů a práv národnostních. Ale jest tu ještě něco hlubšího než sama rovnoprávnost mezi organisovanými národy. Žádný mír nemůže trvati a nesmí trvati, který neuzná a nepřijme zásady, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc od souhlasu ovládaných a že není nikde práva předávati národy jedné vlády k vládě jiné, jako kdyby byly majetkem. … Mír, který neuzná a nepřijme této zásady, bude nevyhnutelně zvrácený.“[55]

Porovnejme výše zmíněnou část projevu s projevem z 27. května 1916 na shromáždění organizace The League to Enforce Peace, kde poprvé formuloval princip o sebeurčení národů. Zde řekl: „Za prvé, že každý národ má právo vybrat si suverenitu, pod kterou bude žít. … Za druhé, že malé státy světa mají právo těšit se ze stejné vážnosti jejich suverenity a z jejich územní celistvosti, kterou velké a mocné národy očekávají a na které trvají.“[56] Prezident Wilson během doby, která dělila tyto dva projevy, částečně ustoupil ve svém přesvědčení a opatrněji zvažoval slova, Jaroslav Mrázek ve svém článku Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto formuloval tento posun následovně: „Kdežto v poslední své řeči (z 27. května) vytyčuje vysoko právo každého národa vyvoliti si svobodně suverenitu, pod kterou by chtěl žíti, tentokrát hovoří jen o principu, bez kterého ´nemůže anebo by neměl´ trvati žádný mír, a dále zase nebezpečně slevuje, když utlačovaným národům ´má býti´ zabezpečen život, svoboda svědomí, hospodářský a sociální vývoj, nikoli národní osvobození.“[57]

Když se vrátím, zpět k Wilsonovu projevu z 22. ledna 1917, tak Seymour ve své knize Woodrow Wilson and the world war poznamenal, že „Zatímco varoval Německo, že jejich ambice ovládnout evropský kontinent nebudou tolerovány, tak současně varoval Dohodu, že nemohou počítat, že jim Spojené státy pomohou zničit Německo pro jejich sobecké individuální plány“.[58]

Spojenecká nóta a její cíle byly v českých zemích přes veškerou radost revolučních činitelů některými novinami odmítnuty, což vzbudilo strach z toho, co Český svaz[59] následně učiní.[60] Prohlášení Českého svazu z 31. ledna 1917 jako reakce na spojeneckou nótu rozpoutalo beznaděj mezi členy zahraničního odboje, kteří se pokoušeli přesvědčit představitele dohodových vlád o upřímné touze celého českého národa po osamostatnění. K jejich údivu se Český svaz vyslovil pro setrvání českého národa pod Rakousko-Uherskem, a tudíž snížil věrohodnost tvrzení zahraničního odboje.[61] Stejně tak i snížil prestiž českých domácích politiků.[62] Český svaz byl celkem loajální k Rakousko-Uhersku a nepředpokládal prohru centrálních mocností ve válce a z obav, aby s českým národem nebylo nakládáno ještě hůře, se uchýlil k následujícímu prohlášení.[63] „Vzhledem na odpověď států Čtyřdohody presidentu Spojených států severoamerických Wilsonovi, ve které státy, válčící s naším mocnářstvím, uvedly mimo jiné také ´Osvobození Čechů od cizího panství´ jako jeden z cílů, k nimž chtějí mocí zbraní dospěti, presidium Českého svazu odmítá tuto insinuaci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných a rozhodně prohlašuje, že jako vždycky v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje.“[64] Prosazuje se názor, že hrabě Czernin Českému svazu prakticky vnutil svůj vlastní text prohlášení, výměnou za to, že se pokusí přimět císaře Karla[65], aby jim udělil audienci.[66] Hrabě Czernin využil situace a de facto donutil Český svaz odmítnout spojenecké prohlášení.[67] Pokud jde o zahraniční veřejné mínění, tak prohlášení zčásti svůj úkol splnilo a vyvolalo pochyby o oprávněnosti zahraničního odboje mluvit za český národ.[68]



[1] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 23-24.

[2] Srov. SMITH, Daniel M. 1965. National Interest and American Intervention, 1917: An Historiographical Appraisal. The Journal of American History [online]. Junec1965, Vol. 52, No. 1, s. 13.

[3] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003, s. 70. ISBN: 80-7254-448-9.

[4] Baron István Burián (1851-1922) - rakousko-uherský státník a diplomat, ministr zahraničí v období 13. 1. 1915 - 22. 12. 1916, společný ministr financí v období 1916 – 1918, poté opět ministr zahraničí od roku 1918. ZAHRADNÍČEK, Tomáš. 2000. Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci 1914-1918. 1. vyd. Praha: ISV, 2000, s. 223. ISBN:80-85866-65-0.

[5] Srov. HORČIČKA, Václav. 2006. Na křižovatce. Spojené státy Rakousko-Uhersko na přelomu let 1916-1917. Dvacáté století. 1. vyd.  Praha: Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2006, s. 18. ISBN 80-7308-132-6.

[6] Kolektiv pracovníků SÚA. 1996. Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za 1. světové války 1914-1918. Sv. 3., rok 1916. 1.vyd. V Praze: Státní ústřední archiv, 1995, s. 3. ISBN 80-85475-06-5.

[7] PICHLÍK, Karel. 1991. Bez legend: zahraniční odboj 1914-1918: zápas o československý program. 1. vyd.  Praha: Panorama, 1991, s. 186. ISBN: 80-7038-217-1.

[8] Text mírové nóty lze nalézt ve studii: BRUNAUER, Esther Caukin. 1932. The Peace Proposals of December, 1916 - January, 1917. The Journal of Modern History [online].Vol. 4, No. 4 (Dec., 1932), pp. 544-571.

[9] Srov. BRUNAUER, Esther Caukin. 1932. The Peace Proposals of December, 1916--January, 1917. The Journal of Modern History [online].Vol. 4, No. 4 (Dec., 1932), s. 562.

[10] BENEŠ, Edvard. 1928. Světová válka a naše revoluce, 3. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1928, s. 241.

[11] SEYMOUR, Charles. 1926. The intimate papers of Colonel House. Vol. 2, From neutrality to war 1915-1917. London: Ernest Benn, 1926, s. 400.

[12] Srov. HORČIČKA, Václav. 2006. Na křižovatce. Spojené státy Rakousko-Uhersko na přelomu let 1916-1917. Dvacáté století. 1. vyd.  Praha: Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2006, s. 15. ISBN 80-7308-132-6.

[13] VOSKA, Emanuel (ed.). 1919. Jak se Amerika dostala do války. Polygrafie Brno, 1919, str. 12.

[14] Kolektiv pracovníků SÚA. 1996. Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za 1. světové války 1914-1918. Sv. 3., rok 1916. 1.vyd. V Praze: Státní ústřední archiv, 1995, s. 3. ISBN 80-85475-06-5.

[15] NYKL, Alois R. 1944. Czechoslovakia or Czecho-Slovakia? Slavonic and East European Review. American Series [online]. Vol. 3, No. 4 (Dec., 1944), s. 99.

[16] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003 s. 71. ISBN: 80-7254-448-9.

[17] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 239.

[18] Hrabě Ottokar Czernin (1872-1932) - rakousko-uherský politik, diplomat a státník, 1913-1916 vyslanec v Rumunsku, prosinec 1916 - duben 1918 ministr zahraničních věcí, byl původem ze staré české šlechty, naproti tomu silně prorakousky orientován.

[19] Srov. HORČIČKA, Václav. 2006. Na křižovatce. Spojené státy Rakousko-Uhersko na přelomu let 1916-1917. Dvacáté století. 1. vyd.  Praha: Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2006, s. 30-31. ISBN 80-7308-132-6.

[20] BAKER, Ray Stannard. 1923. Woodrow Wilson a úprava světa. Podle neuveřejněných a osobních pramenů, 1. kniha. Praha: Čin, 1923, s. 29.

[21] Dokument: 52. I/2/XLVII/13. Karton 37. Národní archiv v Praze.

[22] FEJTÖ, François. 1998. Rekviem za mrtvou říši. 1.vyd. Praha: Academia, 1998, s. 131 ISBN: 80-200-0669-9.

[23] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 238.

[24] Srov. HORČIČKA, Václav. 2006. Na křižovatce. Spojené státy Rakousko-Uhersko na přelomu let 1916-1917. Dvacáté století. 1. vyd.  Praha: Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2006, s. 22. ISBN 80-7308-132-6.

[25] SMITH, Daniel M. 1965. National Interest and American Intervention, 1917: An Historiographical Appraisal. The Journal of American History [online]. Junec1965, Vol. 52, No. 1, s. 19.

[26] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 237.

[27] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003, s. 72. ISBN: 80-7254-448-9.

[28] SEYMOUR, Charles. 1921. Woodrow Wilson and the world war. New Haven: Yale University Press, 1921, s. 102.

[29] BRUNAUER, Esther Caukin. 1932. The Peace Proposals of December, 1916--January, 1917. The Journal of Modern History [online].Vol. 4, No. 4 (Dec., 1932), s. 565.

[30] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 155. ISBN 978-80-246-1375-8.

[31]Spojenecké válečné cíle „…obsahují nezbytně a prvé řadě obnovení Belgie, Srbska a Černé Hory a povinné odškodnění těchto států; vyklizení obsazených území Francie, Ruska a Rumunska se spravedlivou náhradou; reorganisaci Evropy, zaručenou pevnými právními poměry, založenými právě tak na úctě k národnostem a právu na úplnou bezpečnost a svobodu hospodářského vývoje, které mají všechny národy, velké i malé, jako na územních dohodách a mezinárodních pravidlech, které zajišťují hranice na zemi i na moři proti nespravedlivým útokům; navrácení provincií a území, odňatý svého času spojencům násilím aneb proti přání obyvatelův; osvobození Italův, Slovanův, Rumunův a Čechoslovákův od cizí nadvlády; osvobození národův, podrobených krvavé turecké tyranii; vyloučení z Evropy otomanské říše, která je cizí evropské civilisaci.“ MERHOUT, Cyril. 1919. Nota čtyřdohody Wilsonovi o cílech války. Dokumenty našeho osvobození: Provolání, vyhlášky, sněmovní řeči, projevy prezidenta Spojených států amerických, noty ministrů a jiné politické akty, týkající se osudů českého národa za světové války až do prvního poselství presidenta Masaryka. Praha: B. Kočí, 1919, s. 38.

[32] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003 s. 72. ISBN: 80-7254-448-9.

[33] BENEŠ, Edvard. 1928. Světová válka a naše revoluce, 3. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1928, s. 250.

[34] Cit. dle: KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 235.

[35] Correspondence Between the United States and Austria-Hungary Regarding an Artistice. The American Journal of International Law [online]. Vol. 13, No. 2, Supplement: Official Documents (Apr., 1919), s. 74.

[36] STEVENSON, David. 1991. The Failure of Peace by Negotiation in 1917. The Historical Journal [online]. March 1991, Vol. 34, No. 1, s. 68.

[37] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 27-29.

[38] KŘEN, Jan. 1990. Konfliktní společenství. 1. vyd. Praha : Academia, 1990. s. 426. ISBN 80-200-0337-1.

[39] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1936. Světová revoluce. 21.vyd. Praha: Čin, 1936, s. 138.

[40] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 250.

[41] HÁJKOVÁ, Dagmar (ed.); ŠEDIVÝ, Ivan (ed.). 2004. T. G. Masaryk E. Benešovi, 3. ledna 1917. Korespondence: T. G. Masaryk - Edvard Beneš: 1914-1918. 1.vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2004, s. 197. ISBN: 80-86495-19-1.

[42] ZAHRADNÍČEK, Tomáš. 2000. Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci 1914-1918. 1. vyd. Praha: ISV, 2000, s. 78. ISBN 80-85866-65-0.

[43] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 27-29.

[44] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 356.

[45] TAYLOR, Alan J. 1998. Poslední století habsburské monarchie. Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918. 1.vyd. Brno: Barrister & Principal, 1998, s. 333.

[46] ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 294. ISBN: 80-7106-274-X.

[47] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 415.

[48] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003 s. 73. ISBN: 80-7254-448-9.

[49] VOSKA, Emanuel (ed.). 1919. Americké válečné cíle a mírový program. Polygrafie Brno, 1919, s. 7.

[50] SEYMOUR, Charles. 1921. Woodrow Wilson and the world war. New Haven: Yale University Press, 1921, s. 103.

[51] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 162. ISBN 978-80-246-1375-8.

[52] STEVENSON, David. 1991. The Failure of Peace by Negotiation in 1917. The Historical Journal [online]. March 1991, Vol. 34, No. 1, s. 84.

[53] BAKER, Ray Stannard. 1923. Woodrow Wilson a úprava světa. Podle neuveřejněných a osobních pramenů, 1. kniha. Praha: Čin, 1923, s. 126.

[54] VOSKA, Emanuel (ed.). 1919. Příloha 1. Jak se Amerika dostala do války. Polygrafie Brno, 1919, s. 20.

[55] VOSKA, Emanuel (ed.). 1919. Americké válečné cíle a mírový program. Polygrafie Brno, 1919, s. 8-9.

[56] Cit. dle: SEYMOUR, Charles. 1921. Woodrow Wilson and the world war. New Haven: Yale University Press, 1921, s. 95.

[57] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 137.

[58] SEYMOUR, Charles. 1921. Woodrow Wilson and the world war. New Haven: Yale University Press, 1921, s. 104.

[59] Hlavní orgán české politické reprezentace sdružující české poslance v říšské radě. KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003 s. 74. ISBN: 80-7254-448-9.

[60] KVAPIL, Jaroslav. 1924. Projev českých spisovatelů r. 1917. Praha: Památník Odboje, 1924, str. 10.

[61] GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 137. ISBN: 80-7185-683-5.

[62] Kolektiv pracovníků SÚA. 1996. Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za 1. světové války 1914-1918. Sv. 3., rok 1916. 1.vyd. V Praze: Státní ústřední archiv, 1995, s. 6. ISBN 80-85475-06-5.

[63] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003 s. 74. ISBN: 80-7254-448-9.

[64] Kolektiv pracovníků SÚA. 1996. 1917, 31. leden, Vídeň – Český svaz. Prohlášení předsednictva svazu k nótě Dohody z 10. ledna 1917. Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za 1. světové války 1914-1918. Sv. 4., rok 1917. 1.vyd. V Praze: Státní ústřední archiv, 1996, s. 44. ISBN: 80-85475-24-3.

[65] Karel (1887-1922) - rakousko-uherský císař a český a uherský král, poslední panovník rakousko-uherské říše, nastoupil na trůn v listopadu 1916 po smrti Františka Josefa I.

[66] MICHEL, Bernard. 1994. Smrt dvouhlavého orla. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994, str. 50. ISBN 80-204-0430-9.

[67] KÁRNÍK, Zdeněk. 2000. Idea podunajské monarchie a poměr českých politických stran k Německé říši. První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2000, s. 22.  ISBN: 80-902304-8-2 (brož.)

[68] ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 296. ISBN: 80-7106-274-X.

 


Autor: Bc. Monika Doubková

Tento článek je kapitolou z bakalářské práce s názvem: Vliv USA na mírová jednání v letech 1917 a 1918 a postoj k otázce vzniku samostatného Československa