toggle

Stránky archivovány

 

Návštěvnost


Dnes:29
Včera138
Tento měsíc:3604
Celkem:352235

Anketa

V jakých legiích bojoval Váš předek?
 

Překlad

Czech Belarusian Bulgarian Chinese (Traditional) Croatian Danish Dutch English Estonian Finnish French German Greek Hungarian Italian Japanese Latvian Lithuanian Macedonian Norwegian Polish Portuguese Romanian Russian Serbian Slovak Slovenian Spanish Swedish Ukrainian
Rejchrt František Tisk Email

František Rejchrt se narodil 20. 10. 1886 ve Vřeštově v Čechách, domovské právo měl v Náchodě, politický okres Náchod.1 Vystudoval reálku v Náchodě a českou techniku (strojní odbor) v Praze. Druhou státní zkoušku složil dne 13. 3. 1910. Později uváděl znalost jazyka ruského, francouzského a německého.

V roce 1907 byl František Rejchrt odveden do rakousko-uherské armády. V roce 1910 nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u námořnictva a dokončil jí u C. a. K. pěšího pluku č. 73.

Ještě před válkou byl František Rejchrt 19 měsíců asistentem na České vyšší škole průmyslové v Praze a 1 rok technickým ředitelem továrny na zápalky v Lipníku a v Postřelmově. Dne 1. 1. 1912 byl v rámci armády jmenován kadetem. V osudovém roce 1914 prodělal vojenské cvičení; jak se asi domýšlel první z řady dalších, občas narušujících poklidný civilní život. Válka už ale byla za dveřmi.

Dne 26. 7. 1914, na samém začátku války, byl povolán znova k C. a K. pěšímu pluku č. 73, stále jako kadet. Dne 1. 9. 1914 byl přeložen k C. a K. pěšímu pluku č. 28 (“Pražským dětem“), ke kulometnému oddílu a stejného dne byl jmenován podporučíkem. Dne 1. 11. 1914 byl jmenován poručíkem. V únoru 1915 byl poslán na frontu jako velitel kulometného oddílu pluku. Dne 3. 4. 1915 přešel v Karpatech, severně od Bardějova, u vesnice Stebník, na pomezí dnešního Slovenska a Polska, s „celým plukem“ do ruského zajetí. Jedná se o známý přechod části „osmadvacátníků“ do ruského zajetí. Podle vlastních vzpomínek František Rejchrt uvádí: „...zapověděl jsem stříleti svojím kulometům při zabírání nás Rusy v Karpatech u Bardějova, čímž jsem dle tvrzení uběhších Rakušáků zavinil přechod 28. p. pluku na ruskou stranu (svědek pplk. Knobloch)...“. František Rejchrt měl být proto i souzen rakousko-uherskou vojenskou justicí a měl mít - jak sám píše - pro rakousko-uherskou armádu „punc“ legionáře ještě dříve, než se vůbec mohl do čs. legií přihlásit. Při přechodu na ruskou stranu sebou vzal i „strojní pušku“.

Podle vlastních vzpomínek se ihned po zajetí hlásil ppor. Klecandovi, veliteli 2. roty České družiny, jako dobrovolník do této jednotky. Když ho ppor. Klecanda odkázal na znalost ruského jazyka a rozhodnutí úřadů v Kyjevě, dotázal se, zda by tedy mohl pracovat pro Rusko (a tím pro osvobození českých zemí) jako inženýr v Putilovských závodech. Byl opět odkázán na Kyjev. Na Kyjev ho odkázal též přítomný družiník Vlastimil Vlach. Tuto epizodu potvrdil 31. 3. 1930 i Klecanda, který ji situoval k vesnici Stebnik Kuta (dnes Stebnická Huta). Klecanda na to vzpomínal i oficiálně: „…Mluvil jsem již s prvními zajatci. Byl mezi nimi známý již Ing. Rejchert. „Zde vezu kulomet“, říká, „druhý jsem tam nechal, prosím tě, mohl bych se dostat do Putilovských závodů?“ Přerušuji otázky jeho přirozené touhy po informaci a ptám se rychle na změny v pozicích rakouských baterií. Věděl o nich. …“. 2

František Rejchrt byl krátký čas v zajetí v Kyjevě, v pevnosti. Uváděl, že v tomto zajateckém táboře „...vládl známý Němec Möder. Hlásil jsme se tam nějakému ruskému praporčíkovi do čsl. vojska, nemělo to ale významu, neboť Möder byl proti Čechům zaujat a posílal jich raději na Sibiř. ...“.

Od května 1915 byl František Rejchrt v Simbirsku, v důstojnickém zajateckém táboře. I v Simbirsku se od konce května 1915 opakovaně hlásil do vojska, na což uváděl později množství svědků, např. Eduarda Vlka, Ondřeje Mézla, Jos. Nosku a Rudolfa Blažka. Žádosti v Simbirsku měli jen ten výsledek, že František Rejchrt a 4 další dobrovolci, včetně Ondřeje Mézla, byli odděleni od zajatých důstojníků německá a maďarské národnosti. V zajateckém táboře v Simbirsku nebyla situace pro čs. dobrovolníky příznivá. František Rejchrt píše o „režimu Sandeckého“. Po nějaké době byli čeští důstojníci převezeni ze Simbirsku do Svjažska, kde byly podmínky ke komunikaci s čs. odbojem ještě těžší. František Rejchrt píše: „...abychom se nemohli snad vůbec do čsl. vojska dostati...“ .

Vstup do České družiny byl Františku Rejchrtovi umožněn až koncem února 1916. František Rejchrt uvádí, že se tak stalo prostřednictvím srbského vyslance Spalajkoviče a dokonce velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče: „....Při transportu našem ze Simbirska do Sviažsku podplatili jsme Tatara, který nás vezl, aby odeslal telegram srbskému vyslanci Spalajkovičovi. Tento předal telegram náš velkoknížeti Nikolaji Nikolajeviči, na jehož rozkaz byli jsme pak převezeni ihned do Kremenčuku...“. Do Kremenčuku přijel František Rejchrt dne 9. 3. 1916, společně s již zmíněným Eduardem Vlkem.

Službu v čs. legiích začal František Rejchrt v české 17. rotě [přespočetné – pozn. aut.] ruského 26. záložního pěšího praporu.3 Ihned, v den příjezdu byl prohlédnut ruským vojenským lékařem a složil přísahu.

Z Kremenčuku byl František Rejchrt přemístěn k záložní rotě Česko-Slovenského střeleckého pluku, která sídlila v Kyjevě, v předměstí Pečersku, na Moskevské ulici, v „kasárnách pionýrů“. Podle jednoho z dokumentů „...přibyl...zapsán do seznamu pluku a záložní roty 24. 4. 1916 (pl. rozkaz č. 622 § 5 ze dne 27. 4. 1916) ...“. Podotýkám, že v květnu 1916 se obě záložní roty sloučili a sjednocená záložní rota sídlila v Pečersku.

Dne 1. 5. 1916 byl vzat vojenským odborem Svazu čs. spolků v Rusku „na poruku“ [Svaz se za něj jako za spolehlivého zaručil před ruskými úřady - pozn. aut.] s tím, že bude pracovat jako inženýr a odborník v rámci své odbornosti. Tehdy kpt. Svátek Františku Rejchrtovi slíbil, že pokud uzná za vhodné a potřebné, ihned ho povolá k činné vojenské službě. Dne 6. 5. 1916 byl František Rejchrt odeslán v pravomoc Svazu čs. spolků na Rusi a vymazán ze seznamu pluku a záložní roty (pl. rozkaz č. 637 § 9).

K přechodu uváděl František Rejchrt toto vysvětlení: „...Na základě rezoluce starodružiníků, přednesené br. generálem Čečkem na sjezdu v Kyjevě o Velikonocích [1916 – pozn. aut.], mohli být přijímáni do čsl. vojska zajatí důstojníci záložní co prostí vojíni, nemající nároků na hodnost důstojnickou, zajatí důstojníci aktivní [u kterých se předpokládala věrnost Rakousku-Uhersku a tedy možná zrada čs. zájmů - pozn. aut.] neměli být vůbec přijímáni do čsl. vojska. Nebylo také mnoho chuti ku povolávání zajatců do čsl. vojska.

Tento postup ruských Čechů a starodružiníků byl příčinou odchodu důstojníků a zajatců (mezi nimi byl jsem i já) z vojska československého k vojsku srbskému. Já ale, po poradě s br. ministrem drem. Girsou, nešel jsem do srbské armády a spolu ještě s dvěma bratry zůstal v Kyjevě, poněvadž jsem byl přesvědčen, že zásady starodružiníků jsou neudržitelné a prakticky neproveditelné...“.

František Rejchrt byl od výše již zmíněného 1. 5. 1916 ředitelem a organizátorem vojenské továrny na suchary v Kyjevě, v Damievce. Je zajímavé, že v továrně pracovali pouze Češi, jejichž národního ducha František Rejchrt udržoval a staral se i o včasné placení národní daně. Zároveň vyžadoval od svých zaměstnanců, aby byli přihlášení „...co reservní vojáci armády, kteří by na daný rozkaz ihned nastoupili činnou službu ...“. Většina z nich později skutečně sloužila v čs. legiích. V Damievce byl František Rejchrt do začátku roku 1917. Vysvětloval, že práce kvůli nedostatku mouky vázla a továrna byla před ukončením činnosti.

Opět po domluvě s výše jmenovaným kpt. Svátkem přijal nabídku Svazu ruských měst na místo ředitele vojenských továren a dílen v městě Lucku v nynější západní Ukrajině (v jednom z dokumentů se konkrétně píše o koželuhárně, mýdlárně, dehtárně a 8 dílnách v Lucku). František Rejchrt uvádí, že měl pevný úmysl vstoupit do čs. vojska, hovořil o věci s O. Mézlem a se Svátkem. Posledně jmenovaný mu ale řekl, že důstojníků je mnoho a vojáků málo a že až ho bude zapotřebí, do armády ho povolá. Zatím prý bude užitečnější v Lucku a místo tam má přijmout. František Rejchrt píše, že se „...považoval...stále co vojín české armády, propuštěný na dovolenou s podmínkou pracovati co specialista inženýr...“. Kdyby jen tehdy tušil, jaká příkoří mu to po válce způsobí. Naštěstí např. Ondřej Mézl dne 10. 7. 1920 v přípisu slova Františka Rejchrta potvrzuje, vinu za poválečné problémy klade také na sebe a uvádí: „...Že nevstoupil ještě v roku 1917 do vojska zavinil jsem také já tím, že jsme mu spolu s mjr. Blažkem radili počkati, abychom měli nějaký týl. Po přestoupení ze srbské armády do skupiny Bělgorodských podporoval nás kpt. Rejchrt čtyři z jednoho ležení hmotně...“. Také Oleg Svátek dne 29. 3. 1930 potvrdil, že se František Rejchrt v lednu 1917 v kanceláři gen. Červinky přihlásil do čs. vojska. Přihlášku učinil Svátkovi, který tehdy vedl kancelář gen. Červinky. Totéž učinil Ondřej Mézl dne 31. 3. 1930, který uvádí, že považovali jeho tehdejší činnost za stejně hodnotnou jako jejich službu v armádě. Potvrzení zaslal 24. 4. 1930 i Dr. Girsa.

V březnu 1918, když německá vojska vpadla na Ukrajinu, byl František Rejchrt stále ředitelem v Lucku. Podařilo se mu přes české vesnice a Volyň s falešným pasem odejít do jižního Ruska, kam přišel 13. 9. 1918.

František Rejchrt se stal dne 29. 9. 1918 příslušníkem Česko-Slovenského samostatného pěšího praporu v ruské protibolševické Dobrovolnické armádě.

Předpokládal, stejně jako ostatní příslušníci praporu, že celá jednotka se časem stane součástí Česko-Slovenského armádního sboru. František Rejchrt se stal velitelem kulometného oddílu praporu.

Dne 13. 1. 1919 rozkazem gen. Děnikina [spíše rozkazem Dobrovolnické armádě – pozn. aut.] č. 352 byl František Rejchrt povýšen za hrdinství v dosud nezjištěném boji proti bolševikům na štabs-kapitána a to dnem 18. 10. 1918.

Začátkem dubna 1919 byl prapor shromážděn v Mariupoli. Jak František Rejchrt píše, prodělal boje na Krymu, kde byl prapor v podřízenosti francouzských vojsk. Z jiných pramenů ale víme, že prapor nebojoval na Krymu a při obraně Mariupole.4 Následně byl prapor přesunut Francouzi do Sevastopolu a 27. 4. 1919 Čechoslováci odpluli směr Rumunsko. Přes Constanzu (1. - 2. 5. 1919) a Bukurešť (12. - 31. 5. 1919) přijel i František Rejchrt dne 5. 6. 1919 do Čopu na pomezí Slovenska a Podkarpatské Rusi a tedy na území ČSR (jinde se uvádí 6. 6. 1919 v 00:00 hod).

Zúčastnil se i krátkého zapojení praporu do bojů na Slovensku proti maďarským bolševikům, pod velením francouzského generála Destremaux, velitele Podkarpatské skupiny čs. vojsk. Skupina měla velitelství v Užhorodě (později v Sobrancích a pak v Michalovcích) a působila (k 1.6.1919) v oblasti – na západě východní svahy Tokajských a Slánských vrchů, na severu býv. hranice Uher a Haliče, na východě železniční trať Mukačevo - Volovec a na jihu linie Mezekasoň - Kis Lonya - pravý břeh Tisy až po Karád - Sáros Patak. Prapor se bojů účastnil hned od příjezdu na území ČSR do 7. 7. 1917, kdy byl odeslán do Prahy. Je zajímavé, že o praporu se v některých pramenech píše jako o „200 jezdcích“. V době příjezdu praporu maďarská vojska postupovala, boje probíhali např. 5. 6. 1919 o Nové Město p. Š. , ale na 7. 6. 1919 byla plánována čs. ofenzíva s cílem osvobodit Košice. Ofenzívu se v plánovaném termínu nepodařilo spustit. Celá skupina byla reorganizována a prapor se dočasně ocitl v 1. pěší divizi jako divizní jízda spolu s půleskadronou 3. / 6. dragounského pluku.

Maďarská vojska začala vlivem situace na jiných úsecích fronty a vlivem politických jednání 15. 6. 1919 za stálých bojů ustupovat. 1. pěší divize pak postupovala za Maďary po ose Michalovce – Trhoviště - Sečovce. Další připravované čs. ofenzívy byly odkládány a nakonec bylo dne 24. 6. 1919 sjednáno příměří.5

Dne 27. 7. 1919 přijel František Rejchrt jako velitel kulometného oddílu s praporem do Prahy. Po návratu sloužil kpt. technické služby František Rejchrt od 17. 9. 1919 (jinde 26. 9. 1919) do 30. 9. 1920 v Bratislavě jako vojenský správce průmyslových podniků v rámci CÚVP (MNO) (Centrální úřad vojenských podniků hospodářských a průmyslových). Jako adresu v Bratislavě uváděl Andrassy G. č. 3. Od 1. 10. 1920 do 30. 5. 1921 byl přednostou úřadu vojenských podniků při ZVV v Bratislavě. Od 1. 6. 1921 do 16. 11. 1921 byl technickým úředníkem průmyslového oddělení Legiobanky. Konečně od 16. 11. 1921 do 8. 1. 1922 byl nejprve inspektorem a od 8. 1. 1922 ředitelem Tatradráhy v Popradu. Ředitelem Tatradráhy byl ještě k 26. 2. 1930, kdy psal jeden úřední dopis, resp. ještě v roce 1931, kdy je zmiňován slovenskými autory jako místopředseda Sekce pro cizinecký ruch při Podtatranském národohospodářském sboru. Jeho další osud se bohužel zjistit nepodařilo.

Po válce František Rejchrt také požádal o čs. válečný kříž. K žádosti připojil ruský „poslužný spisek“ z Dobrovolnické armády, který se dnes bohužel v jeho materiálech nenachází. Zda mu byl čs. válečný kříž udělen, není známo.

Smutným faktem zůstává, že prakticky hned po návratu do ČSR začalo pro Františka Rejchrta mnohaleté martyrium, kdy nejdříve byl na krátkou dobu uznán jako legionář, pak bylo uznání odebráno a teprve mnohými žádostmi dosáhnul po mnoha letech, v roce 1930, spravedlnosti. Tím, že František Rejchrt v květnu 1916 fakticky odešel z čs. vojska, bez ohledu na záruky např. kpt. Svátka, bez ohledu na prospěšnost jeho práce pro ruský obranný průmysl, vrátil se pro některé úředníky do kategorie „zajatec“. Tak se stalo, že v některých dokumentech má uvedenu nikoliv legionářskou službu, ale zajetí a to až do 16. 9. 1918, resp. do 31. 12. 1918. Jako datum přihlášení do čs. legií je mu v lepším případě uznáván až den 16. 9. 1918, v horším je mu rovnou sděleno, že ze zbabělosti do čs. vojska nenastoupil. Ne nadarmo se v Čechách říká - „Pro dobrotu - na žebrotu“. Naštěstí nakonec vše dobře dopadlo.

1) VÚA Praha, fond KLEG, poslužný spisek Františka Rejchrta

2) Vladimír Klecanda, Přechod 28. pluku do zajetí 3. dubna 1915 in Památník čs. rotmistrů z povolání k pátému výročí naší samostatnosti, nákladem Ústředního svazu čs. rotmistrů z povolání (g. m. h. tř.), Praha, 1923, str. 323; též Vladimír Klecanda, Slovenský Zborov, vydal Svaz čs. rotmistrů, Praha, 1934, str. 55-56 (totožný text)

3) František Šteidler, Pěší pluk 9 K. H. Borovského, nakl. „Naše záloha“, Praha, 1937, str. 20-24

4) VÚA Praha, fond KLEG, poslužný spisek Františka Rejchrta

5) K. Vondráček, Boj o Podkarpatskou Rus v červnu 1919 in Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919, nákl. Slovenského chýrnika, J. Zimák, Bratislava, 1936, str. 303 - 310


Autor: Bernard Panuš