( předseda československé revoluční organizace v Rusku)

Narodil se 18.12. 1870 v Plzni. Ve svém rodišti absolvoval německou reálku, pak studoval jako externista na orientální akademii ve Vídni. Krátce působil ve Škodových závodech jako korespondent. Ve dvaceti letech se vydal za prací do Holandska, Belgie a nakonec do Ruska, kde působil nejprve jako korespondent a později byl jmenován v r. 1907 administrativním ředitelem továrny na doutníky La Habanera. Přibližně od roku 1909 měl ruské občanství. Pro své vynikající obchodní a diplomatické schopnosti se stal poradcem v tabákovém oddělení ministerstva zemědělství a bylo mu svěřeno vedení petrolejových závodů na Kavkazu.

V petrohradské společnosti měl vynikající postavení, vystupoval vždy jako Čech. V prvních letech pobytu v Petrohradě byl členem výboru v Českém výpomocném spolku, později funkce nepřijal pro pracovní přetíženost. Činnost Spolku však sledoval a zajímal se o život československé kolonie. Našim krajanům poskytoval velmi často účinnou pomoc a to i peněžitou.

Před první světovou válkou odcházeli Češi a Slováci do zahraničí za prací, nikoli z politických důvodů. Když v létě 1914 vypukla 1. svět.ová válka, museli se naši krajané s německým nebo rakouským občanstvím zabývat přísnými nařízeními proti občanům nepřátelských států (internování, zabrání majetku, zákaz provozování živnosti apod. ). Bylo nutno informovat ruské úřady ( stejně tak francouzské a anglické ) o postavení našeho národa v habsburské říši, o jeho postoji k válce.

Pro tyto úkoly byl 6. srpna 1914 na schůzi Českého výpomocného spolku vytvořen Komitét pro pomoc obětem války. Bohumil Čermák byl na ustavující schůzi Komitétu 7.8. 1914 zvolen předsedou. V téže schůzi si Komitét vytyčil národně revoluční úkoly: František Reif navrhl, aby petrohradští krajané podali hromadnou žádost o ruskou státní příslušnost, Zdeněk Reinar doporučoval utvořit dobrovolnický oddíl na pomoc Rusku a do boje za naši národní svobodu, Jiří Klecanda byl pro vytvoření memoranda o československé otázce a našem programu samostatnosti. Komitét se stal národně revolučním orgánem, všechny dané úkoly začal realizovat.

Již v druhé polovině srpna 1914 bylo memorandum, ( vypracované Jiřím Klecandou s pomocí redakční komise, jejímž členem byl i B. Čermák ),  podáno vládě a vlivným osobnostem politického, kulturního a vojenského světa. Na počátku září odjelo z Petrohradu do Kyjeva 84 dobrovolníků do České družiny. Čermák se ocitl v proudu veřejné činnosti, při které  využíval svých dobrých styků s vysoce postavenými činovníky.

Národně revoluční činnost našich krajanů na Rusi byla krom Petrohradu zahájena i v dalších střediscích: v Moskvě, Kyjevě a Varšavě, přičemž soustředěna byla v Moskvě. Moskevská kolonie dosáhla velkých úspěchů: na počátku srpna 1914 byl z jejího středu podán ruské vládě návrh o tvoření československého dobrovolnického oddílu a v druhé polovině srpna byla její deputace přijata carem.

Vedoucí činitelé moskevské kolonie svolali na počátku září 1914 v Petrohradě poradu s ostatními zástupci na Rusi. Na této poradě zastupovali petrohradský spolek Bohumil Čermák a Jiří Klecanda. Tam se poprvé srazily dva směry: jedni soudili, že náš boj za svobodu je v podstatě vnitřní záležitostí Ruska, druzí sice přiznávali Rusku hlavní slovo, ale pamatovali, že jde o samostatnou mezinárodní otázku, kterou bude řešit Dohoda a především náš národ. Čermák byl rozhodným stoupencem druhého směru.

Byl zřízen Svaz československých spolků na Rusi, jeho ustavující sjezd se konal 7.-11. března r. 1915. Bohumil Čermák byl zvolen místopředsedou sjezdu a vyslán do organizační komise, která vypracovala program pro další činnost Svazu.

Ustavující sjezd našeho revolučního ústředí v Rusku se konal v době, kdy ruská vojska byla v západní Haliči a vítězně postupovala přes Karpaty. Na počátku května nastal osudný ústup ruských armád, který se zastavil až na podzim hluboko v Rusku. Veškerá pozornost a činnost ruské vlády se soustředila na řešení této situace. Vznikala tak plodná půda pro protislovanskou agitaci, především se šířil názor, že právě Čechoslováci jsou spluvinni za neúspěchy ruské armády, neboť bojují v řadách nepřítele.Když pak Bulharsko vyhlásilo válku Srbsku a Rusku, našla tato agitace další zbraň: kdo prý zaručí, že rakouští Slované se také někdy nepostaví proti Rusku, kdyby je osvobodilo? Za takových poměrů práce správy Svazu narážela na stálé překážky. Projekt československého vojska byl zamítnut. Přece však bylo dosaženo rozšíření České družiny o druhý prapor, který byl vytvořen v druhé polovině roku 1915. Na počátku roku 1916 byla přeformována Družina v československý střelecký pluk a na jaře se pluk rozšířil v brigádu.

V době porážek a ústupu ruských armád nabídla správa Svazu mj. pomoc čsl. zajatců jednomu závodu u Černého moře na výrobu nábojů. Závod měl být obsazen převážně československými řemeslníky a kvalifikovanými dělníky. Pro nedůvěru a liknavost ruské vlády byl tento projekt uskutečněn jen v nepatrné míře.

K hlavním úkolům správy Svazu patřila propagační činnost našeho revolučního hnutí. Na počátku války vycházel deník Čechoslovan, pro finanční potíže v lednu 1915 byl zastaven, hned v červnu 1915 byl v Petrohradě založen nový list Čechoslovák, určen především pro osvětu československých zajatců, na jeho výzvu se hlásili naši do vojska a na práce pro armádu. Díky osobním a společenským stykům se podařilo získat pro naši věc vlivné osobnosti z vědeckých a pokrokových politických kruhů.

Naše revoluční hnutí na Rusi bylo zahájeno samostatně, bez pokynů z vlasti, nebo československých kolonií v ostatních státech. Profesoru T.G. Masarykovi se podařilo v r. 1915 vzájemné sjednocení všech zahraničních organizací a v dohodě s revolučními pracovníky ve vlasti vydal 14.11. 1915 Manifest Českého zahraničního výboru, kterým byla jménem našeho národa vypovězena válka  Rakousko – Uhersku. Tento manifest podepsal i B. Čermák, jako předseda Svazu československých spolků na Rusi.

Souběžně s národně revoluční aktivitou se Svaz zabýval obrannou a pomocnou činností. Bohumilu Čermákovi  účinně pomáhal jednatel správy Svazu, mladý historik, Jiří Klecanda.

Kromě nesnází plynoucích z ruských poměrů a potíží, spojených s nedostatkem pracovníků a prostředků, zasahovala rušivě do činnosti správy Svazu také nejednotnost v našem táboře: především mezi správou svazu v Moskvě a její vojensko – technickou základnou v Kyjevě. Kyjevská opozice obnovila týdeník Čechoslovan a propagovala svůj zájem. V dubnu 1916 se konal první výroční sjezd Svazu československých spolků na Rusi. Za sídlo svazu byl určen Kyjev a do správy určeni kyjevští pracovníci. Petrohradská skupina s Bohumilem Čermákem se soustředila na propagační činnost mezi zajatci prostřednictvím Čechoslováka, zejména pak působila v politických a vědeckých kruzích.

Přibližně v polovině r. 1916 se západní Evropa začala zajímat o naši věc, což Rusko přimělo k rozhodnutí převzít naše revoluční hnutí i jeho vedení pod svou kontrolu. Poslanec Josef Dürich přijel v červnu 1916 do Ruska jako zástupce Československé národní rady v Rusku, jež podléhala dozoru ruské vlády a nechala se jí financovat.Čermák patřil mezi ty, kteří se proti tomuto nebezpečnému zasahování ruských vládních činitelů bránili a neohroženě hájili jednotu, politickou a finanční nezávislost našeho hnutí.

Ruská revoluce, která vypukla v březnu 1917, odstranila starý režim a sním odezněly i jeho snahy. Tehdy pracoval v Rusku Milan R. Štefánek jako člen Československé národní rady, vytvořil její odbor pro Rusko a Bohumila Čermáka jmenoval jejím plnomocníkem.

V květnu 1917 zasedal v Kyjevě československý národní sjezd aby vytvořil novou organizaci našeho revolučního hnutí v Rusku. Čermák byl uznán reprezentantem Národní rady a místopředsedou její Odbočky pro Rusko ( předsedou byl automaticky vždy člen ústřední Národní rady právě přítomný v Rusku ).

V polovině května 1917 přijel do Ruska profesor Masaryk. Pod jeho vedením a ve spolupráci s ním Čermák pracoval pro naši věc, především pak v petrohradské společnosti a na úřadech.

V listopadu 1917 byl proveden státní převrat a vlády se zmocnili bolševici. Čermák měl Rusko rád a osobně trpěl roztržkou Ruska se západní Evropou. Dále plnil své povinnosti jako zástupce našeho vedení v Petrohradě a od března 1918 vedl potřebná jednání s příslušnými činiteli sovětské vlády. Na jaře 1918 se zúčastnil v Moskvě jednání o projezd našeho vojska Ruskem do Francie. V polovině května 1918 nechala sovětská vláda násilně zabrat kancelář Odbočky Národní rady a 21. května byl zatčen Bohumil Čermák spolu s druhým místopředsedou Prokopem Maxou.

Ve vězení byl Čermák držen až do prvního výročí sovětského převratu a na počátku prosince 1918 mohl přes Petrohrad a Dvinsk odjet do vlasti. Byl jmenován vyslancem československé republiky v Rumunsku, aby hájil zájmy mladé republiky. Mj. se rázně ohrazoval proti hrozným podmínkám, ve kterých žili naši krajané, najatí na práce na některých panstvích.

V našem poválečném hospodářství se musel Čermák potýkat s různými nečestnými praktikami a tak raději v létě 1920 dobrovolně odchází z velvyslaneckého úřadu. Pobyl několik měsíců v Praze, kde psal své revoluční vzpomínky. Na konci ledna 1921 odjel do Belgie, na zpáteční cestě se 24. února zastavil v městečku Cette na francouzské rivieře a tam ho odpoledne v lázni zastihla smrt, bylo mu teprve něco přes padesát let.

„ …Obraz ušlechtilé bytosti Boh. Čermáka doplňme zmínkou o jeho touze po krásnu.Ve svém bytě každou věcičku měl vybránu se vkusem. S láskou sbíral památky ruského umění. Všechno, co dělal, mělo jistou krásu.

Bohumil Čermák byl vynikající odborník hospodářský, schopný a oddaný pracovník naší revoluce, vzácný člověk. “ Josef  Kudela

Výklad o životě a činnosti Bohumila Čermáka jsem založila na knížce Josefa Kudely “ Bohumil Čermák, předseda čsl. Revoluční organizace v Rusku“.