toggle

Stránky archivovány

 

Návštěvnost


Dnes:80
Včera133
Tento měsíc:2140
Celkem:355811

Anketa

V jakých legiích bojoval Váš předek?
 

Překlad

Czech Belarusian Bulgarian Chinese (Traditional) Croatian Danish Dutch English Estonian Finnish French German Greek Hungarian Italian Japanese Latvian Lithuanian Macedonian Norwegian Polish Portuguese Romanian Russian Serbian Slovak Slovenian Spanish Swedish Ukrainian
Čeští dobrovolníci v srbské armádě v bojích I. světové války Tisk Email

SRBSKE_3Ještě před I. světovou válkou byla tradice dobrovolnických jednotek v Srbsku historicky zakořeněna. Zejména z období ozbrojených povstání proti osmanské okupaci v 19. stol. a dále též bojů dobrovoleckých jednotek v balkánských válkách proti Turkům a Bulharům v letech 1912-1913. Průběh balkánských válek sledovala se sympatiemi na straně Srbů tehdy i česká veřejnost v rámci Rakousko-Uherska (dále R-U). Z Čech bylo dokonce i vypraveno několik pomocných zdravotnických oddílů.

            Proto po vypuknutí I. světové války v létě 1914, kdy se v bojích s R-U ocitlo právě Srbsko, začaly rychle vznikat na srbské straně již během léta různé dobrovolnické oddíly. Tyto oddíly, často se jednalo o oddíly tzv. četniků (neplést s četníky), byly složeny nejvíce ze Srbů, kteří buď nepodléhali vojenskému odvodu do srbské armády nebo se jednalo o utečence, např. z území Bosny. Srbské dobrovolecké oddíly v mnoha případech přišly do bojů s nepřítelem hned v počátku války. Zároveň pokud se dostaly do týlu postupujícího nepřítele, způsobovaly jejich útoky v rakouském zázemí zmatek.

            Před válkou na území Srbska žilo také množství Čechů. Část z těchto krajanů po vypuknutí války vstupovala do srbské armády a dobrovoleckých oddílů. Množství Čechů žilo i přímo v Bělehradu, kde se sdružovali v rámci vlasteneckých spolků Lumír a Havlíček. Když vypukla válka a samotný Bělehrad byl před postupující rakousko-uherskou armádou evakuován, uniklo i množství českých krajanů dále do srbského vnitrozemí. Množství jich však také bylo srbskými úřady zatčeno a internováno, protože právně se jednalo o občany nepřátelského státu (R-U), pokud samozřejmě neměli již srbské občanství. Často nepomohly ani veřejné proklamace sympatií k Srbsku. Snahou mnoha českých krajanů bylo vstoupit do srbské armády a bojovat tak nejen za Srbsko, ale bojem proti rakousko-uherské armádě i za budoucí svobodu českých zemí. Hned v prvních dnech vyhlášené války desítky českých krajanů u náborových kanceláří usilovalo u přijetí do srbských jednotek. Kolem 17 Čechů z bělehradské krajanské komunity vstoupilo počátkem války do oddílu četniků majora Vojina Popoviče (zvaného vojvoda Vuk). Dalších asi 10 Čechů vstoupilo do dobrovolnického Rudnički odredu, jemuž velel major Vojislav Tankosič. Spolu s dalšími dobrovolnickými jednotkami prodělaly i oddíly četniků majora Popoviče a majora Tankosiče během srpna a září 1914 těžké boje s pravidelnou rakousko-uherskou armádou. V těchto bojích utrpěly tyto jednotky velké ztráty. Mezi množstvím jejich padlých příslušníků byla i většina zmíněných českých krajanů.

            Nechuť boje většiny Čechů proti Srbům se projevila i v rámci rakousko-uherské armády. Vojáci rekrutovaní do rakousko-uherské armády v českých zemích se na podzim 1914 během těžkých bojů s urputně a statečně se bránící srbskou armádou, ve velkém množství dostávali do srbského zajetí. Často dobrovolně i přechodem fronty s proklamováním mezislovanské vzájemnosti a prosrbských sympatií. Bohužel to často nebylo nic platné, protože v atmosféře těžkých obranných bojů srbská armáda příliš zajatce nerozlišovala - zajatí vojáci byli většinou všichni „Austrijaci“. Čekaly je následně dlouhé a vysilující pochody, často v hrozných podmínkách, do nitra bojujícího Srbska, do zajateckých táborů v zázemí.

            Až počátkem roku 1915, kdy srbské frontě značně ulehčila ruská fronta, která na sebe vázala velké množství sil R-U, posílených německými divizemi, se situace pro zajatce slovanských národností v zajateckých táborech mírně zlepšila. Docházelo k odlišování zajatců slovanských národností od ostatních. Dokonce z dobrovolně se přihlášených zajatých prosrbských Chorvatů, Slovinců, Srbů (z rakouských území, mobilizovaných povinně předtím do rakousko-uherské armády) a Čechů byly organizovány v několik případech i strážní oddíly. Ty byly potom nasazeny u hranic s Albánii a Bulharskem, čímž pomohly uvolnit mnoho srbských jednotek pro boje na frontě.

            Od počátku války se statečně bojující srbské armádě podařilo postupně dvakrát přesilu rakousko-uherské armády vytlačit úspěšně zpět z území Srbska. Rakousko-Uherské velení tedy požádalo o pomoc německé spojence, kteří vyslali na srbskou frontu několik svých připravených divizí (generálové von Mackensen a Gallwitz).

            Přímo o nábor mezi Čechy v zajateckých táborech se na jaře 1915 pokoušela zdravotnická skupina Českého červeného kříže z Chicaga, složená z amerických Čechů, kteří přijeli do Srbska pomáhat zajistit lékařskou péči v bojích. Skupinu vedl MUDr. Rudiš-Jičínský. V březnu 1915 skupina založila ve Skopje České národní sdružení v Srbsku, jehož cílem byla jak osvěta srbské veřejnosti v otázce Čechů v Habsburské monarchii a armádě, vztahů k Srbsku a také pomoc v organizaci českých vojenských jednotek.

            V srpnu a září 1915 posílilo jednotky bojující srbské armády asi 3.500 především srbských dobrovolníků, kteří přišli z Ruska. Jednalo se o Srby z území Bosny, Vojvodiny a dalších oblastí, které byly tehdy součástí R-U a proto i srbské obyvatelstvo těchto oblastí podléhalo mobilizaci do rakousko-uherské armády. Mnoho „rakouských“ Srbů se tak dostalo na východní frontu, kde se ve velkém množství dostávali do ruského zajetí, v němž žádali o převoz do Srbska a umožnění vstupu do srbské armády. Ruská strana těmto dobrovolníkům z řad srbských zajatců jejich záměr umožnila a převezla je do Srbska, kde posílili srbskou armádu. Mezi těmito několika tisíci srbských dobrovolníků z řad zajatců bylo i několik desítek Čechů. Mezi nimi i čeští lékaři MUDr. Bouček a MUDr. Pučálka, kteří se každý samostatně pokoušeli intervenovat u srbských vládních a armádních úřadů pro umožnění náboru mezi českými zajatci v zajateckých táborech a umožnění organizace českých dobrovoleckých jednotek, které by bojovaly v rámci srbské armády. Takových intervencí bylo více a nakonec i srbská strana velmi rychle přijala tento názor – umožnit českým dobrovolníkům bojovat v řadách srbské armády.

Avšak ještě před umožněním naplnění tohoto povolení začala tehdy silná rakousko-německá ofenzíva, která drtila statečný odpor srbských jednotek. Navíc v říjnu 1915 zaútočila na Srbsko i bulharská armáda, poté co se Bulharsko postavilo v rozhořelém konfliktu I. světové války na stranu R-U a Německa (Bulharsko vstoupilo do války 14. října 1915, zrazujíce tak dosavadní přátelské vztahy s Ruskem, přičemž právě Rusko v minulosti během balkánských válek se zasloužilo o obnovení bulharského státu). Tyto události vnesly zmatek do obranných bojů srbské armády. Bulharská armáda přerušila postupem na srbské území cesty na jih do Řecka a říční spojení s Ruskem po Dunaji. Pro případ ústupu srbské armády v boji s obrovskou přesilou, tak zbývala pouze obtížná ústupová cesta přes hornatou krajinu Albánie.

            S podporou německých divizí se zvýšila na podzim 1915 převaha na rakousko-uherské straně do té míry, že urputně se bránící jednotky srbské armády nemohly takový nápor dále vydržet. Dne 20. září 1915 zahájily rakouskouhersko-německé divize zdrcující útok na stále se ještě bránící ale vysílené srbské jednotky, které musely následně už ustupovat. I přes ohromující přesilu se dařilo rakousko-uherským a německým divizím postupovat jen pomalu – řeky Dunaj, Sávu a Drinu překročily až 2. října. Srbové odhodlaně bojovali při ústupu o každou píď své země. Následovala dvoudenní bitva o Bělehrad, kterou nakonec srbské jednotky nemohly proti tak velké přesile vyhrát. Následoval ústup na jih. Po jedenáctidenních velmi těžkých bojích ve dnech 10. – 21. listopadu 1915, s velkou přesilou německých, rakousko-uherských a bulharských divizí, byla obrana srbské armády zlomena a její zbytky přinuceny k celkovému ústupu ze země na jih.

            Ještě během léta 1915 sestavil dříve již zmíněný srbský major Popovič (vojvoda Vuk) prapor – 1. dobrovoljački bataljon, složený ze srbských dobrovolníků, kteří dorazili z Ruska a dále také z USA. Brzy se prapor rozrostl na pluk – 1. dobrovoljački puk. Pluk se dostal do tvrdých bojů s bulharskou armádou. Během října 1915 do pluku vstoupilo i několik desítek Čechů, z velké části i ze zajateckých táborů.

            Začátkem ledna 1916 byla dobyta německo-rakouskými divizemi Černá Hora. Samotná černohorská vláda kapitulovala, avšak většina černohorských vojenských jednotek odmítla rozkaz ke kapitulaci uposlechnout a bojovala u Podgorice statečně s přesilou nepřítele ještě další dva týdny.

Většina českých dobrovolníků v srbské armádě i dobrovolnických jednotkách prodělala následný těžký ústup srbské armády přes albánské hory až k Jaderskému moři. Spolu se srbskou armádou se ústupu účastnilo i asi 50.000 válečných zajatců, z toho přes 20.000 Čechů ze zajateckých táborů. Během vysilujícího dlouhého pochodu více než 10.000 českých zajatců zemřelo. Stejně však strádala i samotná srbská armáda, která měla při ústupovém pochodu obrovské ztráty. Přesto však vytrvale ustupovala dál, odmítajíce se vzdát.

Zbytkům srbského vojska, které bylo po těžkých bojích s přesilou nuceno s minimálními zásobami ustupovat během kruté zimy přes albánské hory, se podařilo nakonec dostat až na jih do Drače (Durrës, Albánie). Zde se srbské jednotky zakopaly a úspěšně odrážely nápor předsunutých jednotek nepřítele. Srbský panovník zůstal se svým vojskem i v těchto těžkých chvílích a dostalo se mu jisté podpory italských a francouzských expedičních sil. Před náporem hlavních německo-rakouských sil mělo být srbské vojsko evakuováno z Drače na ostrov Korfu (Kérkyra, Řecko). Avšak pro nedostatek transportních lodí se Italům a Francouzům podařilo převézt na Korfu jen asi 50 tis. příslušníků nyní již vyhladovělé a otrhané srbské armády, která byla již takřka bez munice a proviantu. Právě na Drač nepřítel zaměřil hlavní nápor dalšího útoku v oblasti, ve snaze konečné likvidace srbských sil. Zbytky srbské armády, které se nepodařilo evakuovat, proto musely následně urychleně ustupovat dále na jih, do Valony (Vlorë, Albánie) a pak dále do Řecka.

Mezi mnoha tisíci padlými srbské armády padlo při ústupových bojích i množství českých dobrovolníků (např. poručíci Ferdinand a Richter, podporučíci Březina a Hrdina, střelci Kadlčák, Kaplar, Kunc (padl u Vlasini v říjnu 1915), Petr, Stonzer a mnoho dalších).

            Když během léta 1915 byly organizovány z Ruska již zmíněné transporty srbských dobrovolníků, hlásících se ze zajateckých táborů, hlásilo se do těchto transportů i mnoho set Čechů, minoritně i Slováků. Po vstupu Bulharska do války na straně Centrálních mocností došlo ke zmíněnému přerušení říčního spojení po Dunaji mezi Ruskem a Srbskem. Množství těchto dobrovolníků tedy zůstalo v Rusku a nemohlo již být odesláno do Srbska k posílení těžce bojující srbské armády. Zástupci srbského konzulátu v Oděse, M. Cemovič a Dr. Mandič docílili při krátké audienci u ruského cara Mikuláše II. na nádraží v Oděse (ruský car tudy projížděl vlakem) povolení, aby dobrovolnický oddíl (jednalo se tehdy o cca 260 mužů), který již nemohl být odeslán z Oděsy do Srbska po Dunaji, mohl být podřízen ruskému vojenskému velitelství v Oděse jako součást ruské 7. armády do doby, než bude možné ho odeslat do Srbska. Mezitím se v zajateckých táborech hlásilo do srbské armády takřka 20.000 dobrovolníků – kromě Srbů, kteří tvořili většinu z nich, se jednalo o několik desítek Chorvatů, Slovinců a Čechů (kteří již nechtěli čekat na dlouhé vyřízení žádosti jejich vstupu do České družiny – české jednotky, působící na frontě v rámci ruské 3. armády).

cviceni_odesa

Počátkem března 1916 se v Oděse již v rámci srbského vojenského tělesa nacházelo 181 důstojníků a 5.365 příslušníků mužstva. Z nich byly již během února 1916 sestaveny dva pěší pluky, v březnu byl potom sestaven třetí pluk. Srbské pluky se potýkaly s nedostatkem vlastních důstojníků, proto srbská strana ráda uvítala zájem českých dobrovolníků, mnohdy záložních důstojníků z rakousko-uherské armády a z řad inteligence, kterým ponechala jejich důstojnické hodnosti a přijala je do služby. V únoru také přišlo rozhodnutí srbské vlády o vytvoření srbské divize v Rusku, která se bude skládat ze zmíněných dobrovolnických pluků – I. Srbské dobrovolnické divize (I. Srpska dobrovoljačka divizija). Pro velitelský sbor divize srbská vláda vyslala ze zachráněných částí srbské armády, která po těžkých ústupových bojích byla spojenci převezena na ostrov Korfu, skupinu důstojníků, v čele s plukovníkem Stevanem Hadžičem, který se měl stát velitelem divize. Během jara 1916 se dobrodružnou cestou v malých skupinkách srbští důstojníci dostali z Korfu, přes Itálii, Francii, Anglii, Norsko, Švédsko do Ruska a následně do Oděsy. Koncem dubna vznikl ještě čtvrtý dobrovolnický pluk. Celkem tak 4 dobrovolnické pluky vytvořily I. Srbskou dobrovolnickou divizi. Tato divize se řídila srbskými vojenskými řády a tvrdou disciplínou. Všechny části divize následně složily přísahu srbskému králi Petrovi.

Příslušníci divize byli vystrojeni do ruských letních uniforem, přičemž jako pokrývku hlavy měli typické šajkače (srbská čepice bez štítku). Důstojníci měli srbské uniformy (většinou šité na vlastní náklady). Výzbroj divize byla nedostatečná, ruská strana srbské divizi poskytla k vyzbrojení zbraně, ukořistěné na jaře 1915 v dobyté rakousko-uherské pevnosti Przemysl. Jednalo se o starší typy rakouské pušky Manlicher, ovšem často umožňující pouze střelbu po jednom náboji, kvůli zasekávání nábojů. Kulometné oddíly divize (z českých důstojníků v nich působili např. V. Luža, E. Moravec, J. Čermák) obdržely opotřebované kulomety (12 kulometů každá kulometná rota) Schwarzlose, složené mnohdy z dílů jiných vadných kusů. Kulometná munice nekvalitní výroby v Rusku vedla k častému zasekávání kulometů.

Dne 21. května 1916 vykonala I. srbská dobrovolnická divize slavnostní přehlídku před ruským carem Mikulášem II. V následných dnech navštívil divizi i ruský generál Brusilov, velitel jihozápadní fronty, a srbský ministerský předseda Nikola Pašic.

V zajateckých táborech pokračoval počátkem července 1916 nábor do srbského vojska i mezi Čechy, i přes odpor Svazu česko-slovenských spolku na Rusi, který nerad viděl odliv čs. dobrovolníků do jiného vojska, než československého. Bohužel však (i díky vnitřním třenicím) nedokázal tisícům hlásících se čs. dobrovolníků vyřídit jejich přihlášky do čs. vojska – naopak proces přijetí do srbského vojska byl celkem rychlý a navíc českým záložním důstojníkům bývaly ponechány i jejich důstojnické hodnosti – Srbové potřebovali nejvíce důstojníky. Nábor prováděli i přímo čeští náboroví emisaři (např. kapitán Freja, poručík Smetana, podporučíci Mareček a Vejvoda). Přihlásilo se několik set českých dobrovolníků z řad zajatců. Většina jich následně byla převedena k doplňovacímu praporu divize a někteří byli i předurčeni k výstavbě zamýšlené II. srbské dobr. divize, která se měla formovat pro velké množství přihlášených dobrovolníků.

Původní záměr nasazení I. srbské dobr. divize na ruské frontě, v rámci ruské armády, byl změněn po vstupu Rumunska do války. Dne 27. srpna 1916 vstoupilo Rumunsko do války, na straně spojenců Dohody, proti Centrálním mocnostem.

Ještě předtím byla při přípravách tohoto kroku, I. srbská dobr. divize určena k tomu, aby v rámci ruského 47. expedičního sboru (generál Zajončkovskij) bojovala po boku rumunské armády v oblasti Dobrudže. Srbská divize, složená ze čtyř pěších pluků (o celkové síle kolem 18.000 mužů), byla pro tažení v Dobrudži ještě posílena ruskou dělostřeleckou brigádou a ruským jezdeckým oddílem černomořských husarů. Vyslaný ruský 47. expediční sbor z Ruska se skládal z ruské 61. pěší divize, ruské 151. pěší divize, ruské 3. jezdecké divize a srbské I. dobr. divize. V rámci srbské divize tehdy bylo necelých 600 českých dobrovolníků a několik slovenských. Ze zmíněného počtu českých dobrovolníků bylo 128 důstojníků. Celý expediční sbor se během července po částech přesunul do výchozích pozic tažení u rumunských hranic. Divize se tak přesunula do okolí Reni (v současnosti na Ukrajině, u rumunských hranic), na soutoku řek Dunaj a Prut.

Po vstupu Rumunska do války byla koncem srpna převezena srbská divize po Dunaji na lodích na rumunské území, do Černé Vody (Cernavoda). Celá divize se následně z Černé Vody pěším pochodem (asi 25 km) přesunula k Medžidiji (Medgidia), kde bylo vytčené shromaždiště celého ruského 47. expedičního sboru. Velitelem armád Dohody v oblasti Dobrudže byl rumunský generál Averescu.

Počátkem září 1916 zahájila bulharská armáda útok na rumunské pohraničí a po několika dnech dobyla rumunské pohraniční pevnosti Turtukaj (dnes bulharské město Tutrakan), Silistrija (dnes bulharská Silistra) a Dobrič. Právě Dobrič, ze kterého ustoupila před bulharským náporem rumunská 19. pěší divize, měla znovu získat I. srbská dobr. divize. Po třech dnech vysilujícího pochodu na prudkém slunci, bez dostatku jídla a hlavně vody, dorazily jednotky divize po asi 100 kilometrech k Dobriči. Prakticky bez delšího odpočinku rovnou přešly unavené jednotky divize 7. září odvážně do útoku proti bulharským jednotkám v oblasti vesnic Kurunasredin, Karasinan, Osmanfalu. Během těžkého boje 7. září 1916, který po přiblížení jednotek dostal velmi krvavý ráz (boj na nože a bodáky), se podařilo plukům srbské divize donutit Bulhary k ústupu o asi 8 kilometrů, až k Bazardžiku. V situaci hroutící se rumunské fronty v oblasti (dvě rumunské divize se vzdaly během bojů u Turtukaje) však útok srbské divize pouze umožnil okolním rumunským jednotkám ustoupit na sever k zaujetí nové obranné linie. Během těžkého boje u Dobriče utrpěla srbská divize první citelné ztráty. Mezi padlými bylo i množství českých dobrovolníků (podporučík Řehák a další), několik dalších zemřelo následně na zranění z boje (mezi dalšími i podporučík Čulík). Raněn byl i velitel II. srbské brigády plukovník Stankovič. Následně musela 9. září divize ustoupit na novou obrannou linii Rasova – Cobadin – Tuzla.

Aby se zastavil další rozklad rumunské fronty, stal se vrchním velitelem fronty v Dobrudži místo rumunského předchůdce ruský generál Zajončkovskij. Velení ruského 47. expedičního sboru po něm převzal ruský generál Simanskij.

Zastavený bulharský postup posílily na bulharskou žádost německé divize (pod velením německého generála von Mackensena). Dne 16. září 1916 bulharská armáda s posilou německých divizí znovu zahájila na dobrudžské frontě útok. Části srbské divize se útoku postavily a pokusily se ho zastavit. Hned v počátku se v bojích ocitl 2. pluk srbské divize, který i přes velkou snahu nedokázal příval přesily zastavit a musel ustoupit. Dne 17. září došlo k bojům jižně od vesnice Mahmut Kujusi. Brzy ráno 19. září 1916 svedl u Kokardže (Cocargea, Rumunsko) těžký boj s nepřítelem 4. pěší pluk divize, po předchozím dlouhém bulharském dělostřeleckém bombardování a ústupu, vynuceném ustoupením sousední rumunské divize. Během celodenního krvavého boje dokázaly jednotky 4. pěšího pluku přejít do protiútoku a odrazit nepřítele k ústupu do výchozího postavení. Během tohoto protiútoku se mezi jinými vyznamenal i český poručík Neandr se svou četou. Nepřítel utrpěl silné ztráty, které ho donutily zpomalit postup. Během těžkého boje u Kokardže, často na bodáky a nože, srbská divize utrpěla ztráty několika set padlých a zraněných (mezi jinými padl i velitel III. praporu 1. pluku major Mitič). Velké ztráty byly zejména v řadách nižších důstojníků, kteří odvážně bojovali v čele svých čet a rot. Mezi padlými bylo i množství českých dobrovolníků (podporučíci Müllner, Novotný, Šponar, Varta, Zeis, desátník aspirant Salavec, trubač Hájek, střelci Grégr, Sysel a další). Množství dalších jich bylo v boji raněno, z nichž někteří později zemřeli na následky zranění (mezi jinými např. podporučík Ždimera, poručík Jindrák). Pozice se i přes velké ztráty podařilo srbské divizi uhájit. Vzhledem k těžkým ztrátám musela ale být celá divize v noci 21. září dočasně stažena z bojiště k doplnění, asi 20 km východně od Kokardže k vesnicím Bulbul Mik a Bulbul Mare.

Velitel I. srbské dobr. divize, plukovník Hadžič, potřeboval nutně doplnit ztráty co nejrychleji. Povýšil následně necelých sto důstojnických čekatelů na podporučíky, mezi nimi i 10 českých dobrovolníků, kteří se okamžitě ujali velení čet, kde padli velitelé. Zároveň doplnil ztráty doplňovacím transportem, který dorazil z Oděsy. Jednalo se o 1.906 nových dobrovolníků, z toho 16 důstojníků (z nichž bylo 14 Čechů).

Po doplnění a částečné regeneraci byla 2. října 1916 opět srbská divize nasazena na frontu, kde byla situace velmi špatná, jelikož slabá rumunská obrana se před bulharsko-německým náporem v oblasti hroutila. Srbská divize byla nasazena do bojů v oblasti Amzače (Amzacea, Rumunsko).

V době zaujetí pozic na frontě u Amzače byla situace stabilizovanější, ale docházelo k častým výpadům obou stran. Během boje 3. října získaly rumunské jednotky se srbskou podporou Amzač. Na úseku 1. pluku divize bylo získáno i několik zajatců (včetně tureckého majora), 4 těžká děla, množství pušek a dalšího vojenského materiálu. Proti srbské divizi tu kromě bulharských jednotek stály i turecké. Následně musela srbská divize převzít celou obranu u Amzače, pro nespolehlivost rumunských jednotek. Divize sousedila na svých křídlech s ruskou 61. pěší divizí na západní straně a na východní straně s rumunskou 10. pěší divizí. Tehdy dorazilo k posílení oslabeného důstojnického sboru dalších 25 důstojníků z doplňovacího praporu v Oděse (z toho bylo 15 Čechů).

Ráno 19. října 1916 zahájili Bulhaři na úseku, posíleni dobře vyzbrojenými německými divizemi, další útok. Předtím ještě nepřátelská letadla shazovala množství letáků v různých slovanských řečech (také česky), s výzvou aby se obránci vzdali. Po dlouhé dělostřelecké přípravě zahájily bulharské, německé a turecké jednotky silný nápor na rumunsko-rusko-srbskou obranu. Když německý generál von Mackensen poznal, že ruský expediční sbor, v jehož rámci bojovala i srbská divize, je tvrdým a odhodlaným obráncem, rozhodl se vést hlavní útok na okolní rumunské jednotky, kde předpokládal větší úspěch. Hlavní nápor tedy v oblasti odhodlaně vedly německé a bulharské jednotky na rumunské obránce u Topraisaru. V dotyku s rumunskými jednotkami nedaleko byly dva prapory 1. pluku srbské divize. Spolu s ruskými kozáky se snažili jeho příslušníci během boje zadržovat utíkající rumunské vojáky a posílat je zpět, přičemž se je snažili podporovat. Srbské kulometné roty vytrvale kosily odvážně stále vpřed postupující vlny německých a bulharských vojáků. Přesto však z boku nedokázaly ubránit frontový úsek za rumunské jednotky, protože musely zároveň bránit i svůj úsek, na který rovněž nepřítel útočil (i když ne takovou silou). Když však rumunské jednotky přesto začaly před náporem nepřítele ustupovat, byly tím donuceny i sousedící ruské a srbské jednotky k ústupu. Jednotky srbské divize ustupovaly neochotně. Dlouho a vytrvale se bránily až do posledního možného okamžiku. Během opouštění zákopů stříleli mezi vojáky z pušek a kulometů i důstojníci.

Během těžkých bojů musely nakonec jednotky srbské divize 19. října k večeru ustoupit, velmi neochotně, do druhé linie. Nepřítel byl však na jejím úseku natolik vysílen, že nebyl schopen pokračovat v útoku. Ještě večer probíhaly ze srbské strany výpady, např. český podporučík Kopal se v čele své roty vrhl do bodákového útoku proti Bulharům k záchraně opuštěné ruské dělostřelecké baterie, která již byla považována za ztracenou (dělostřelectvo bylo v divizi obzvláště ceněno, tím spíše, že vlastní děla divize neměla a proto byla podporována ruskými). Kopalův útok se zdařil a ruská baterie byla zachráněna.

V nepřehledné situaci následných dnů ztratila srbská divize dotyk se svými sousedy – ruskou i rumunskou divizí. Rumunské jednotky ustoupily natolik, že srbské a ruské jednotky zůstaly vystrčeny vpředu a hrozilo jejich odříznutí. Divize sváděla těžké obranné boje po celé dny a v noci místo odpočinku rychlými pěšími přesuny ustupovala na sever. Nepřítel postupoval a po dobytí Konstanty (Constanta, Rumunsko) byla přinucena rumunsko-rusko-srbská obrana k celkovému ústupu na sever, k zaujetí nové obranné linie. Srbská dobr. divize se snažila podle plánu zaujmout vytčenou linii. Pro pokračující ústup sousedících divizí však musela i srbská divize ustupovat dále. Během osmi dní ustoupila pěšky o 150 km, při neustálém odrážení výpadů nepřítele. Během ústupových bojů měly vysílené a osamoceně bojující jednotky divize další ztráty. Dorazily nakonec až k Dunaji, kde vysílenou divizi mohly konečně vystřídat ruské jednotky.

Části srbské divize potom pokračovaly v přesunu do Isakče (Isaccea, Rumunsko), kde 27. října 1916 přešly po pontonovém mostě Dunaj a byly následně staženy zpět na ruské území. Jednotky I. brigády byly soustředěny v Berezovce u Oděsy, jednotky II. brigády ve Vozněsensku.

Během bojů se rumunská fronta takřka zhroutila, rumunská armáda utrpěla sérii těžkých porážek a ztratila tak značnou část území Rumunska, včetně hlavního města Bukurešti, které nyní okupoval nepřítel.

I. srbská dobr. divize se v těžkých bojích na rumunské frontě držela obdivuhodně. Mnohdy i po ústupu okolních rumunských sousedů bojovaly její jednotky osamoceně dále a často jen zoufalá situace hrozícího obklíčení je donutila k ústupu. Divize však měla z bojů v Dobrudži těžké ztráty. Ze svého stavu cca 18.000 vojáků utrpěla ztráty až 60% (padlí, zranění, nezvěstní). Např. z 1. pluku divize, který měl původně kolem 3000 mužů, zůstalo necelých 300 mužů. Dále je nutno připomenout slabou a zastaralou výzbroj jednotek divize a nedostatečnou výstroj – v letních uniformách se přicházející předčasná zima v říjnu 1916 snášela těžce. V řadách důstojníků divize padlo v bojích 42 důstojníků (22 Srbů, 10 Čechů, 8 Chorvatů, 2 Slovinci). Mezi několika tisíci padlými a následně na následky zranění zemřelými příslušníky mužstva divize bylo dalších více než 50 Čechů. Asi 85 českých dobrovolníků I. srbské dobr. divize bylo po bojích vyznamenáno srbskými, ruskými a rumunskými vyznamenáními.

Množství dalších Čechů tehdy již také čekalo v doplňovacím praporu na přidělení k jednotkám. Pro množství dobrovolníků bylo rozhodnuto o výstavbě II. srbské dobr. divize. Jejím velitelem byl jmenován plukovník Dimitrijevič. Nová divize spolu s již existující I. divizí vytvořily Srbský dobrovolnický sbor (Srpski dobrovoljački korpus). Jeho velením byl pověřen srbský generál Živkovič. Více než stovka dalších srbských důstojníků a přes osmdesát zkušených poddůstojníků dorazilo do Oděsy počátkem září 1916.

Bohužel tehdy v rámci zvyků tvrdé disciplíny srbské armády došlo ve snaze uspíšit organizaci II. divize k povinným (často násilným) odvodům v zajateckých táborech mezi srbskými, chorvatskými a slovinskými zajatci. Násilně odvedení si již neříkali dobrovolci, ale naopak „silovoljci“. Docházelo potom mezi nimi často i k nepokojům a útěkům. Přítomní čeští důstojníci, sami dobrovolníci, protestovali proti takovému jednání a snažili se zastavit násilné odvody. Mezi těmi, kteří aktivně protestovali proti násilným odvodům byl i český kapitán Rudolf Štolf, ze 7. pluku II. srbské dobr. divize, který byl potom za nejasných okolností v listopadu 1916 zavražděn (údajně na základě rozkazu srbského plukovníka Tesiče). Tyto události nesmazatelně poznamenaly okolnosti budování II. divize a dostavbu celého sboru. Množství Čechů v II. divizi začalo usilovat o převelení k I. divizi, případně do čs. jednotek v Rusku.

Koncem roku 1916 bylo rozhodnuto o převezení srbského sboru z Ruska na frontu k Soluni. Z doplňovacího praporu sboru vznikl v lednu 1917 samostatný 1. jihoslovanský prapor (1. jugoslavenski bataljon), sestavený z dobrovolníků. Bylo mezi nimi i množství Čechů, včetně důstojníků, kteří se hlásili zejména kvůli neutěšeným okolnostem při sestavování II. srbské divize a také chuti dostat se na frontu. Velitelem praporu byl srbský kapitán Krstič, jeho zástupcem český poručík Hradil. Další čeští důstojníci a dobrovolníci byli v 1. rotě praporu. Ve dnech 16. – 17. ledna 1917 zahájil prapor přesun z Oděsy na sever Ruska, do Murmansku. Z Murmansku potom prapor pokračoval francouzskou lodí do Velké Británie, potom do Francie, do Le Havru. Z Le Havru pokračoval vlakem jižním směrem, do Orange a do Toulunu. Odtud lodí přes Tunis, Maltu a Mílos až do Soluně, kam dorazil 19. března 1917. Na soluňské frontě se prapor stal součástí srbského 7. pluku, který zde již byl.

Mezitím nepokoje ve II. srbské divizi mezi násilně odvedenými příslušníky zesílily natolik, že musely zasáhnout ruské vojenské orgány. Následně ti příslušníci srbského sboru, kteří odmítali vojenskou službu, byli odesláni do zajateckých táborů. Prošlí boji v Dobrudži byli přijímáni v případě jejich přání do ruské armády. Celkem sbor opustilo asi 200 důstojníků a kolem 4.000 poddůstojníků a příslušníků mužstva.

Tehdy bylo také již jasné, že v rámci sboru se nebudou tvořit samostatné české jednotky. Většina Čechů se tedy rozhodla přejít přímo k čs. vojsku (Čs. brigádě) v rámci ruské armády. V lednu 1917 tak bylo odesláno do Kyjeva 553 českých dobrovolníků, kteří vstoupili do Čs. střelecké brigády. S odcházejícími Čechy z I. srbské dobr. divize se loučil přímo její velitel plukovník Hadžič, který jim děkoval za jejich službu a statečnost a přál jim mnoho štěstí v řadách čs. vojska. Dalších 40 Čechů mělo o převelení zažádáno a čekalo na vyřízení své žádosti. Celkem tak odešlo do čs. vojska takřka 600 českých dobrovolníků.

SRBSKE_3Odchod čs. dobrovolníků ze Srbského vojska

Dalších 268 českých dobrovolníků v srbském sboru ještě zůstalo (hlavně v 1. a 4. pluku I. divize a 5. a 8. pluku II. divize). Tito se účastnili v řadách I. a II. divize dále bojů na soluňské frontě, kam byly postupně části divize přesunuty. Řada z nich v bojích na soluňské frontě padla (např. podporučík Mareš, četař Volek, vojín Fibich a další). Většina z těch, kteří přežili, odešla ze Srbského dobr. sboru potom v období mezi koncem roku 1917 a počátkem roku 1918 do tvořící se čs. armády ve Francii.


 

HLAVNÍ POUŽITÉ PRAMENY:

Archiv autora

[online]. 2005 Dostupný z WWW: <http://www.pamatnik.valka.cz>.

PICHLÍK, Karel, KLÍPA, Bohumil, ZABLOUDILOVÁ, Jitka. Českoslovenští legionáři (1914-1920). 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 282 s. Archiv; sv. 74.

JUZA, Josef. Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921 (I. svazek), 1. vyd. Rychnov n. K. : Okresní úřad Rychnov n. K., Státní okresní archiv Rychnov n. K., 1998. 441 s.

MEDEK, Rudolf, et al. Za svobodu, 1. díl : Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; hlavní spolupracovník Holeček Vojta. Praha : Památník odboje, 1923. 841 s.

OPLETAL, Bedřich. Zápisky z velké války; anabáze hanáckého medika 1914-1920. 1. vyd. Praha, Litomyšl : Paseka, 1998. 142 s. ISBN 80-7185-168-X.

VOCU, F. V. Naši v Dobrudži, 1. vyd. Praha : Družina čs. legionářů, 1929. 216 s.


Autor: Pavel J. Kuthan