toggle

Stránky archivovány

 

Návštěvnost


Dnes:24
Včera160
Tento měsíc:2965
Celkem:351596

Anketa

V jakých legiích bojoval Váš předek?
 

Překlad

Czech Belarusian Bulgarian Chinese (Traditional) Croatian Danish Dutch English Estonian Finnish French German Greek Hungarian Italian Japanese Latvian Lithuanian Macedonian Norwegian Polish Portuguese Romanian Russian Serbian Slovak Slovenian Spanish Swedish Ukrainian
Nástin přítomnosti České družiny na území dnešní Slovenské republiky Tisk Email

Ceska_druzina_mapaVšeobecné a také některé podrobnější informace už byly historiky v uplynulých 95 letech zpracovány a zveřejněny. S historickou prací bylo započato již u čs. legií v Rusku a z dnes známých a v antikvariátech relativně dostupných prací lze zmínit díla Česká družina, Příspěvek k dějinám národního osvobození, autor Dr. Emil Mašín, vyd. Čs. vědecký ústav vojenský, Praha, 1922, Česká družina, autor mjr. Vojtěch Prášek, vyd. Čs. Legionář, Praha, 1934, některé vzpomínky z 5 dílů sborníků Pod slavnými prapory starodružiníků nebo kniha Zborovský hrdina Karel Vašátkova, Fr.Seidl, Fr.Syřiště, vyd. Kruh starodružiníků, Sdružení přísl.1.pl.M.J.H.a jednoty ČsOL v Rychnově nad Kněžnou, Brno, 1937.

Tématu se samozřejmě dotkli i autoři vůbec nejzákladnější práce o čs. legiích v Rusku, 4 dílné kroniky „Za svobodu“. Z nejnovějších děl pak zmíním relativně hůře dostupnou knihu Česká (Kyjevská) družina: srpen 1914 - prosinec 1915, autor Boris Tatarov, vyd. Fond „Ruskije vitjazi“, Moskva, 2009. Konkrétně tématem České družiny na Slovensku se zabývá kniha Slovenský Zborov, autor gen. Vladimír Klecanda, vyd. Svaz čs. rotmistrů, Praha, 1934, která ale nevěnuje téměř žádnou pozornost prostoru u Medzilaborců. Mezi díla související s Českou družinou a podávající kritičtější pohled na její působení, resp. na činnost oficiálních historiků v době I. republiky, bezesporu patří kniha Osmadvacátníci: Spor o českého vojáka I.světové války, autor Josef Fučík, vyd. Mladá Fronta, Praha, 2006, ačkoliv s jejími závěry jistě ještě budou historikové polemizovat.

Pokud jsem měl možnost si uvedenou literaturu přečíst, zdá se, že trpí přes veškerou důkladnost jedním nedostatkem, a sice, že z konkrétní bojové činnosti České družiny zmiňuje na jedné straně jen nejpovedenější rozvědky, za které byly družiníci po zásluze vyznamenáváni, a na druhé straně několik rozvědek s tragickým koncem. Oblast „obyčejných“ rozvědek, dá-li se to tak nazvat, s průměrnými výsledky, resp. bojová činnost den po dni u každé roty, poloroty nebo čety, přesné pojmenování ruských jednotek, u kterých dobrovolci působili a jednotek nepřítele na druhé straně zákopů, zůstávala dosud stranou zájmu historiků. Je ovšem otázka, nakolik zůstaly archívní materiály zachovány. Tuto mezeru se ovšem v mém příspěvku nebudu snažit zaplnit, jedná se pouze o povzdech zájemce o historii.

Česká družina vznikla za, myslím, všeobecně známých okolností v srpnu 1914, kdy její rozkaz č.1 vyšel 28. 8. (15.8.st.st.)1914 [st.st. – starého stylu, podle juliánského kalendáře používaného tehdy v Rusku]. Kromě jiných součástí (např. štábu a hudby) se Česká družina ve svých počátcích skládala ze 4 rot po zhruba 200 mužích, byla de facto pěším praporem. Dne 23. 10. (9.10.st.st.)1914 ve 12:00 hod se Česká družina po absolvování výcviku a obdržení praporu vydala z místa svého vzniku, z Kyjeva, na frontu. Cesta vedla vlakem přes Kazatín, Berdičev, Šepetovku, Zdolbunov a Rovno do Radzivilova. Upozorňuji, že používám názvy míst z legionářské literatury, které nemusí odpovídat současným názvům. Z Radzivilova se družiníci prošli pěšky do Lvova. To už se samozřejmě dávno nacházeli na území Rakousko - Uherska. Ze Lvova jeli opět vlakem přes Surusov do Jaroslavi, kam dospěli dne 7. 11. (25. 10. st. st.)1914. Doplňuji, že Jaroslav se dnes nachází na území Polska.

Mezitím nadřízená ruská velitelství vymyslela pro Českou družinu velice chytré uplatnění, které pomohlo zachovat počty jejích vojáků, a tím umožnilo pozdější rozvoj čs. legií v Rusku. Družiníci byli určeni k průzkumné službě. Dnem 7. 11. (25. 10. st. st.) 1914 byla Česká družina přijata do svazku ruské 3. armády gen. Radko Dmitrieva, jejímž protivníkem byly v tomto období rakousko - uherské jednotky. Zde se mohly nejlépe uplatnit znalosti dobrovolců o rakousko - uherské brané moci.

Z Jaroslavi Česká družina odešla 10. 11. (28. 10. st. st.) 1914 přes Převorsk do Lancútu. V Lancútu započalo to, co bylo pro další zhruba 3 roky pro čs. dobrovolce charakteristické, a sice, že byli rozděleni po rotách, polorotách nebo četách mezi ruské divize a pluky. V Lancútu se oddělila 1. rota (odešla do Sendzišova) a 2. rota (odešla do Tyčína). Větší část České družiny dorazila 19. 11. (6. 11. st. st.) 1914 do Tarnova, aby odsud také 3. rota (25. 11. (12. 11.  st. st) 1914) a 4. rota (26. 11. (13. 11. st. st.)1914) odešly na místa svého budoucího působení u ruských jednotek.

V té době, v druhé polovině listopadu 1914, započal ruský útok přes Karpaty a válka se poprvé přenesla na území dnešního Slovenska. V této době ale roty České družiny působily pouze na polském území, zjednodušeně řečeno před Krakovem, resp. v okolí Tarnova. K nasazení částí České družiny na území současného Slovenska došlo až o několik měsíců později, přičemž toto nasazení se týkalo jen 1. roty, 2. roty a nově vzniklého Sokolského oddílu. U 2. roty dosahovalo nasazení až na dnešní polské území. Pokud se bude čtenáři zdát, že věnuji přílišnou pozornost 2. rotě České družiny, nejedná se o úmysl, ale o to, že ke 2. rotě je k danému tématu nejvíce pramenů.

 

1. rota se vydala do Karpat, do oblasti Medzilaborců, až na konci dubna 1915. Její vojáci byli přiděleni k XXI. armádnímu sboru, konkrétněji první polorota 1. roty k 33. pěší divizi (129. - 132. pěší pluk) a druhá polorota 1. roty k 44. pěší divizi (173. - 176. pěší pluk). Velitelem 1. roty byl škpt.Zembalevský. U 1. roty působili npor. Kotínský, ppor. Stanislav Čeček a prap. Tesař.

Konkrétnější datum příchodu 1. roty k určeným jednotkám se mně nepodařilo zatím zjistit, ovšem nějakou výraznější výzvědnou činnost prameny nezaznamenávají.

Dne 4. 5. 1915 započal na tomto úseku útok německých sil. Dne 6. 5. 1915 se 33. pěší divize dala na ústup a družiníci byli určeni k ochraně divizního dělostřelectva. Při této činnosti měli značné ztráty. Kdy přesně začala ustupovat 44. pěší divize, jsem nezjistil. Nejdéle k 11. 5. 1915, ovšem spíše mnohem dříve, byla 1. rota České družiny mimo území Slovenska u Sanoku.

 

2.rota se 26. 2. 1915 vydala z Tarnova přes Pilzno do Karpat k XII. a XXIV. armádnímu sboru. Při odchodu z Tarnova měla 4 důstojníky a 185 vojáků. Velitelem 2. roty byl por. Pavlov. U 2. roty působili ppor.Karel Cejp, ppor. Vladimír Klecanda, ppor. Raňuk a prap. Jan Prokopec.

klecandaPrvní polorota 2. roty prováděla rozvědky ve prospěch 19. pěší divize (73. - 76. pěší pluk) a druhá polorota 2. roty působila u 49. pěší divize (193. - 196. pěší pluk).

Na uvedenou dobu vzpomínal tehdejší ppor.Vladimír Klecanda: „Na druhý den k večeru se půlroty rozdělili [podle všeho v Pilznu - pozn. aut. ]. Dostal jsme rozkaz odejít s 1.a 2.vzvodem [četou - pozn. aut. ] s prap.Raňukem přes Zmigrod do Czarne k 49.divizi. Pavlov šel s 3.a 4.vzvodem a Cejpem na Ivlu a Duklu. Tu začal jsem svoji kariéru velitele samostatné části tím, že jsem opatřil pro půlrotu několik beden masových konzerv od etapního komandanta.

Na druhý den ráno nastoupili jsme cestu k Czarne. Byl u mě ve vzvodě nový dobrovolník, který ještě v listopadu  - tudíž před třemi měsíci – touto cestou šel do ruského zajetí. Karpaty se nám líbili, pozorovali jsme přírodu. K zastávce na oběd určil jsem podle mapy vesnici Neznajova a vypočetl, že musíme k ní doraziti okolo poledne. Našli jsme pouze místo, kde vesnice stála, ostatní vše bylo spáleno a pokryto sněhem. Ve sklepě ve stráni žil zapomenutý stařec. Na náš dotaz, kdo vesnici spálil místo očekávaného obvyklého v Haliči „Naši kozaky, Vaši Maďary“, dal smutnou pro nás, krátkou odpověď: „Czeszi“. Opravdu – český Landwehr, který touto cestou odstupoval, obdržel rozkaz vesnice pálit.

Došli jsme k Czarne k večeru. Náčelník štábu plukovník Kavtaradzev právě odpočítal a rozděloval doplnění pro jednotlivé pluky. Přišlo as 2.500 lidí. Divise prodělala právě boj, ztratila mnoho lidí. Kavtaradzev představil rotu veliteli divize, generálu Prjaslovu, geogievskému kavalíru ještě z turecké vojny. Kývnul hlavou, neřekl nic. Pak odešli jsme do vyznačených nám tří chalup. Připadlo po 30 lidech na malou horskou chatu bez komína.

Přišel generál Molčanov, brigadýr, zamračený, raněný do ruky na počátku války. Ruku nosil na černé „povázce“ a často jí prováděl gymnastiku. Prohlížel nás a vyptával se. Důstojníci byli jsme pozváni do štábu divise na večeře a obědy.

Prjaslov mluvil málo. Tón udával plukovník Kavtaradzev – vždy byl veselý. Starším adjutantem byl kapitán generálního štábu Běloj, který byl brzy zaměněn kapitánem Plotnikovem. Ostatní důstojníci: Petinka Karatygyn, obtloustlý, Napoleonu podobný poručík, nosil vlasy a la Napoleon. Dobrosrdečný, znalý ruský důstojník. Pak podporučík Druri, figura neukázněného milovníka, dobrovolník v japonské válce. V roce 1915 ještě byl podporučíkem, zpíval neustále oplzlé jednotvárné kuplety, vysmíval se germánským vzorům v ruské armádě, slovo „ober“ v různých titulech vždy spojoval s ruskou nadávkou. Byli jsme s nimi později dobří přátelé.

Bylo mi s počátku dosti nevolně, dívali se na mě jaksi chladně, chtěl jsem jim něčím ukázat českou statečnost. První den mi řekli, aby si lidé odpočinuli, druhý den též. Cítil jsem čertovinu. Po půl roce mi sdělil Petinka, že tehdy generál Prjaslov psal Curikovu do korpusu „…i Vaše Prevoschoditelstvo pokorno prosí, ubrať etot vzvod špionov“ – to jest nás. Na třetí den jsme nevydržel, sedl na koně a jel na posici. Linie divise tehdy táhla se na západním sklonu hřbetů západněji cesty 612 Banica – Kriwa – Jasionka, přecházela jižněji Gladyszewa na Rapove Vrch – Lysá Gora a 635 Beskidna uherské hranici. Zamířil jsem k Czarne na Jasionku, tam našel jsem velitele praporu Sviažského pluku [193. pěší Svjažský pluk – pozn. aut. ], zrzavého kapitána v brejlích. Hřál se v rusínské chatě v kouři. Považoval mne za špiona, vyptával jsem, odkud jsem přijel, myslil, že jsem převlečený Austriják. Dokazoval jsem dlouho. Nakonec mě poradil, abych přinesl „Udostověrení“ ze štábu divise, ale nabídl mě provésti mne po posici batajlonu, kam stejně chtěl jít. Byla to první posice v horách, kterou jsem měl viděti – těšil jsem se. Vyšli jsme, cestou upozorňoval mne na kříže v lese, jsou prý pod nimi bomby. Skutečně zabil takový „kříž“ u cesty deset lidí.

Přišli jsme na „posici“. Byly to vlastně jednotlivé opěrné body, nedaleko pod hřbetnicí hory, každý pro 30 lidí, půlka zákopu byla odkrytá, se střílnami, půlka z prava neb z leva pokryta břevny, ratolestmi a zemí. Vchod do takto vzniklé zemljanky byl zavěšen „palatkou“ [stanové plátno, stanový dílec – pozn. aut. ], uvnitř plápolal oheň a posádka zákopu až na jednoho „časového“ vařila u ohně čaj. Kouř vycházel dírou ve střeše. Vpředu les, stromy nepokácené, jen tu a tam okleštěné. Asi v dvaceti krocích, od stromu ke stromu byl natažen drát, jediný drát, baňky od konserv na něm a kamínky v nich. To byla celá „opevněná linie“. A opěrné body v pěti minutách cesty jeden od druhého, mezi nimi vyšlapané cestičky „časových“. Byla to heroická epocha ruského „zemljanka“ [zemljak, zemljačok = ruský voják – pozn. aut. ]. Jak se bránil na takové posici, to ví sám Bůh.

Obešel jsem s velitelem praporu celý jeho úsek, shlédl s pozorovacích bodů posici Rakušanů na hřbetech západně silnice Serpentina-Magory-Zdyňa-Koniečná. Seznámil jsem se s důstojníky a vyptal se na charakter činnosti Rakušanů, na cesty, které používají ruské rozvědky na sestupu do Zdyně. Poděkoval jsem a vrátil se do štábu divise.

Nejlépe se nám hodila cesta 696 Kamienny Vrch směrem na kostel ve Zdyni. Na úpatí hory je prý zakopaná rakouská silná „feldvacha“, sděloval mi velitel praporu. Prosil jsem náčelníka štábu o dovolení prohlédnouti toto místo. Vydal mi „udostověrení“ a příští den ráno jsme vyšli dvěma partami. Spustili jsme se za dne až na samý okraj lesa, „feldvacha“, ani zákopy tam nebyly. Hoši malovali panorama rakouské posice, vyhlédli jsme si cestu na noc do Zdyně. Pak jsme operovali často tímto způsobem polorotou, vzvodem, neb malou partou. Nejprve někdo za dne spustil se dolů na okraj lesa, odtud pozoroval Rakušany. Když se setmělo – bylo to k 5.hodině (v únoru a v březnu) – vyšla „rozvědka“: tři vpředu na sto kroků, dva vpravo, dva vlevo, jádro v řetěze v prostředku, tak přicházelo se ke Zdyni. Tam obsadila se linie, „rozvědka“ „zalehla“ nad chatami a hlídka plížila se obhlížeti chaty dotazovat se obyvatel. Takovým způsobem zjišťovala se místa, kde jsou rakouské stráže. Pak přecházelo se na protější stranu a dělaly se „oblavy“ na řadu chat. Během krátké doby zjištěno rozložení rakouských pluků proti nám; byli to Slovinci a Italové většinou, pak Jägři. Dostali jsme několik zajatců, noviny a začali jsme systematicky zpracovávati Rakušany proklamacemi. Ve dne psala celá polorota, v noci jsme proklamace napichovali na pruty blízko rakouské posice. Kavtaradzev měl z nás radost. Jednou obklíčili Rakušané celou partu. Protloukla se zpět. Dostali všichni po Georgiu [kříž sv. Jiří, nejvyšší válečné ruské vyznamenání pro vojáka – pozn. aut. ].

Náš život byl ideálním bratrským poměrem dobrovolců ke mně, jejich veliteli. Denně scházeli se u mne starší jednotlivých part k hlášení a na čaj, besedovali o novostech a trampotách dne, o úlohách k vyplnění a o potřebách hochů. Byli natlačeni – chudáci – ve třech chalupách, takže nemohli všichni najednou spát. První vzvod ještě šťastně kooptoval chlív vedle chaty a jakž takž se rozložil, druhý vzvod byl na tom hůř, kádr oposice byl H.a K.. Žalovali si na to, že druhý vzvod se má hůř, spala jich spousta na půdě vedle komína a ti, kteří spali uvnitř dole, žalovali na déšť. Z rozvědek tahali domů husy, slepice a podobně. U rot, které byly v Czarné v záloze a často se měnily, jedlo se špatně, proto začali Družiníci vařit v partách. Naučili se to výborně a často přinesli ochutnat všelijaké výtvory kuchařského umění.

Pak začali jsme operovat s hor západněji Bánice na Virchne a Gladyszow. Naši divisí rozšířen byl totiž úsek až do 612 západně Bánice. Kavkazští „horci“ stáli dříve na Popových Virchách, ale bylo to s nimi zlé. Zákopy nemohli rýt, neměli lopatky, bydlili v chýších z chvojí, spali. A když jim někdo vytknul spaní na postu (na stráži), odpovídali: „Ty se bojíš, nespíš, já se nebojím, spím“.

Spustili jsme se několikrát do Virchne. Šípek přivedl kluka, sirotka, abych mu opatřil zaměstnání v Rusku. Pak dostali jsme od Kavtaradzeva úlohu, vyjasnit, jaký je pluk v Gladyszově a přivést zajatce. Když dostal jsem úlohu Kavtaradzeva, šel jsem prohlédnout nejprve terén s inženýrem Chržem. Pronikli jsme úspěšně do Gladyszewa. Samostatná hlídka prap. Raňuka byla přepadena palbou. Raňuk byl raněn. Chodili jsme pak často do Virchne a Gladyszewa vyhlédnutou cestou. Zajatci přicházeli pravidelně na pozvánky, proklamace, které jsme jim nechávali v chalupách nebo tak, že je museli ve dne vidět s posice. Tu vyznamenával se zvláště Šípek, dělal přímo divy – plížil se často k samým drátům“. 1)

„První půlrota 2.roty byla přeložena k 49.ruské pěší divizi (XXIV.armádní sbor) a přešla počátkem února 1915 do Karpat k Bardějovu. Generál Prjaslov, rytíř řádu sv.Jiří, starý válečník ještě z turecké vojny, choval k nám, Čechům, zprvu nedůvěru. Několik zdařilých rozvědek obrátila však na nás pozornost náčelníka štábu divise plukovníka generálního štábu Kavtaradzeva, který nám počal svěřovati důležité úkoly.

49.divise zaujímala tehdy na své síly nepoměrně dlouhou frontu od Bánice u Gladyszewa do Beskidu na uherské hranici, linii celkem 15 verst délky, v horách. Brzy po příchodu půlroty, 24.korpus, ačkoliv byl sláb, dostal úlohu nastupovati na nepřítele, který byl na protilehlých kopcích dobře opevněn. České půlrotě bylo uloženo, najíti vhodné místo pro útok. Bylo nutno míti na zřeteli, že pro naprostý nedostatek záloh může být útok veden pouze dvěma prapory a musí tedy býti pro Rakušany překvapením.

Začali jsme horlivě pracovati. Nočními rozvědkami jsme prověřovali vývody o nepříteli, k nimž jsme došli pozorováním z ruských okopů ve dne a podle výsledků výzvěd pracovali potom naši odborníci na panoramách jednotlivých úseků fronty. Shledali jsme, že k nepřátelským okopům je přístup nejvhodnější u východních chat vesnice Koniečné, od kterých stromořadím a pak příkopem bylo možno nehlučně a nepozorovatelně projíti až k rakouským drátům na uherské hranici. Štěstí nám přálo. Ital, vzatý námi v Koniečné do zajetí, věděl přesně o stanovišti baterií za úsekem pro útok vybraným; ukázal nám je za svítání z ruské pozorovací stanice.

Toho dne došla radostná zpráva o dobytí Přemyšlu.

Ohlásivše štábu divise pěkný výsledek noční rozvědky, nabídli jsme hned náčelníku štábu, že uděláme německý plakát o pádu Přemyšlu a vyvěsíme jej na rakouské dráty. U selky koupili bílé plátno, inž.Rajman namaloval obrovské „Przemysl gefallen“, truhláři zhotovili skládací konstrukci k umístění tabule a téhož dne jsme plakát vystavili na vyhlédnutém místě úseku. Útok Rusů následoval v noci. Útočící prapor prošel nepozorován až k rakouským drátům a šťastnou náhodou docílil proryvu rakouské linie beze ztrát. Důstojník totiž, který velel atakovanému rakouskému úseku, byl Čech a zpozorovav útok Rusů, přikázal „Rückzug“ bez boje, sám pak zůstal v okopech. Útočící ruské částky zašly pak snadno úsekem jeho setniny Rakušanům v týl a postoupili po borovské silnici, jediné schůdné cestě v týlu rakouské divise, na dvě versty do Uher. U Rakušanů proryvem linií vznikla panika a vzdalo se na 2.000 lidí“. 2)

Je velká škoda, že deník ppor. Klecandy není přesně datován.

Z konkrétních rozvědek 2. roty zachytili historici následující:

Dne 13. 3. 1915 provedla šestnáctičlenná skupina rozvědčíků 2. roty z úseku 13. roty 196. pěšího Insarského pluku 49. pěší divize rozvědku do vesnice Zdyňč, do pozic C.a K.pěšího pluku č. 28.

Dne 17. 3. 1915 provedla druhá polorota 2. roty nezdařenou rozvědku u vesnice Gladišovo. Při rozvědce byl raněn prap.Raňuk a 2 dobrovolci.

O této rozvědce se zmínil Josef Říman: „…Zúčastnil jsem se několika větších známých rozvědek, zvláště rozvědek s bratrem Šípkem, i oné nezdařené s praporčíkem Rajňukem, kdy on, spoléhaje snad až příliš na štěstí „Družiny“, postupoval tak neopatrně a rychle kupředu, přes mé a bratra Chrže upozornění (postupovali a rozvěšovali jsme 100 kroků vpravo od něho a nemohli mu stačiti), že celá rozvědka octla se zrovna v léčce a v ohni se tří stran ve vzdálenosti nějakých 50 kroků, a k tomu ještě v místech, kde bylo až 1 m sněhu. Štěstí bylo, že jsme neměli větších ztrát.“. 3)

Dne 24. 3. 1915 zjistili dobrovolci 2. roty při rozvědce z pozic 76. pěšího Kubánského pluku (19. pěší divize, XII. armádní sbor) k vesnici Felzo - Čebeny a k výšinám 454 a 419 nové pozice nepřítele.

Dne 25. 3. 1915 zajal svob. Kanazírský, jako velitel rozvědky, nepřátelskou polní stráž. Pro jaký ruský pluk a v jakých místech působil, se zatím nepodařilo upřesnit.

Dne 29. 3. 1915 provedla skupina rozvědčíků 2. roty pod velením des. Šípka úspěšnou rozvědku ze zákopů 2. roty 195. pěšího Orovajského pluku 49. pěší divize k vesnici Jestebník - Huta, mezi vojáky C. a K. pěšího pluku č. 28. Při rozvědce se mimo jiných vyznamenal i des.Vašátko. Na základě rozvědky z 13. 3. 1915 a z 29. 3. 1915 vypracoval ppor. Klecanda plán přechodu C. a K. pěšího pluku č. 28 do zajetí. Plán se pak uskutečnil 3. 4. 1915. Protože se ale jedná v podstatě o samostatné téma, nechci ho zde rozebírat.

Dne 2. 4. 1915 dobrovolci 2. roty na úseku 73. pěšího Krymského pluku zjistili odchod nepřítele z pozic.

Dne 3. 4. 1915 vojáci 2. roty na úseku 74. pěšího Stavropolského pluku, za silného nepřátelského ohně protivníka, určili přesně pohyb silných nepřátelských kolon po silnici Syronkovská Olska, takže nepřítel mohl být ruským dělostřelectvem s velikým úspěchem ostřelován.

Dne 3. 4. 1915 zaznamenala obdobný úspěch jiná rozvědka šikovatele 2. roty Brajlova a dalších na nezjištěném místě.

Asi největším úspěchem s dalekosáhlým dopadem bylo již zmíněné zajetí značné části C. a K. pěšího pluku č. 28 z 3. 4. 1915.

Všeobecně na velikonoční rozvědky vzpomíná Josef Říman: „Před velikonocemi byla naše skupina v Smilně. Odtud jsme dělali rozvědky do Zborova, kde jsem byl vyznamenán svatojiřskou medailí 4.stupně. Odtud jsme se přestěhovali mezi posice do hořícího Zborova a dostávali často úkol „drážditi“ nepřítele. Pracovali jsme společně s ruskými rozvědčíky, než práce s nimi byla zde nebezpečná, protože nedovedli odolati vínu a lihovinám, které se v hořícím Zborově ve sklepech hodně nacházely. Poslední rozvědky konal jsem v Komošpataku. Tam jsem onemocněl. Otekly mně nohy a na nich otevřely se hnisavé rány. Myslím, že asi 21.neb 22.dubna ve dvě hodiny v noci nastal náš ústup. Po jedné silnici od Zborova ustupovala pěchota, artilerie, vozatajstvo i civilní obyvatelstvo. A tu jsem ztratil svůj oddíl, poněvadž jsem jim naprosto nemohl postačiti.

Na druhý den ráno byli jsme obklíčeni se všech stran. Boj trval od rána asi do třetí hodiny odpolední. Za celou tu dobu nedala nám ruská artilerie ani rány. Vzali nás 15.000 do zajetí…“. 4) Josef Říman zajetí přežil, dokonce se mu později podařilo dostat zpátky do Ruska.

Dne 4. 4. 1915 zjistili rozvědčíci pod silnou palbou pozice nepřítele proti úseku 74. pěšího Stavropolského pluku.

Další úspěšná rozvědka proběhla 7. 4. 1915, jsou ale známi jen později vyznamenaní rozvědčíci.

Při rozvědce v noci dne 9. 4. 1915 (26. 3. 1915 st. st.) se stal nezvěstným četař Jan Šípek, z 1. čety, 2. roty České družiny. Na tuto událost, kromě jiných vzpomínek na Slovensko, obsáhle vzpomíná dobrovolec Václav Petržíla: „Asi v polovině dubna, za krásného, jarního podvečera, kdy zlaté slunko chýlilo se již pomalu za hory, vstoupil náhle do světnice bratr četař Šípek ve zvláště veselé náladě, a již na prahu volal:

„Tak kdo dnes půjde se mnou na rozvědku?“. Všichni jsme vyskočili a projevili ochotu…Přichystali jsme si ručnice, náboje, několik ručních granátů, trochu čaje, cukru a kousek chleba do chlebníku…ve známé kotlině před námi rozkládal se již Vyšní Regetov. Zatím se již úplně setmělo. Vyšní Regetov drželi tehdy Rusové a jejich zákopy vlnitou křivkou táhly se po svahu nad vesnicí a za pravoslavným kostelem vlevo úplně se ztrácely za rozsedlinou vybíhajícího svahu. …Četař Šípek odešel se ihned ohlásiti na velitelství praporu…Velitel praporu Incarského pluku rád Šípka viděl [196. pěší Insarský pluk – pozn. aut.]…Přišed, vyprávěl…že organizoval ještě jednu ruskou rozvědku, která měla postupovati po známé nám již silnici vesnicí, tuto měla prohlédnouti a nás v naší rozvědce podporovati. U poslední chaty Vyšního Regetova měli jsme se spojiti a potom dle dané situace společně pokračovati dále až k nepřátelským zákopům. My pak postupovali jsme současně novou cestou po křovisky porostlé stráni pravého břehu potoka.

Šípek nás informoval o součinnosti ruských rozvědčíků, pověděl nám heslo a udělil potřebné rozkazy. Když měsíc osvětlil poněkud okolí, obhlédli jsme terén, podlezli řadu drátěných překážek a postupovali pomalu a opatrně kupředu, využívajíce terénu, temna i měsíčního mdlého svitu, pozorujíce bedlivě každý předmět.

Šípek s Kutmanem poněkud vpředu, já pak s Vašátkou poněkud vpravo, Janouš a Vuchterle vlevo podél potoka, chráníce tak boky od možného přepadení, ostatní postupovali několik kroků za námi jako záloha. … Tiše jako duchové téměř nepozorováni dostihli jsme záhy úrovně posledního stavení, kde podle úmluvy měli jsme se spojiti s plukovními rozvědčíky. Ti tam ještě nebyli. Bedlivě pozorujíce protější břeh potoka i stavení, kol něhož cesta vedla do Nižního Regetova, čekali jsme dosti dlouho, nejeví-li se tam nic podezřelého. Když jsme nic nepostřehli, dal Šípek znamení a všichni mžikem přebrodili jsme v těch místech mělký, avšak dosti široký porok, a obklopili stavení. Toto jsme pak prohlédli… Velice jsme byli překvapeni, shlédnuvše stavení opuštěné…“ V dalším textu je vysvětleno, že rusínští obyvatelé byli s největší pravděpodobností vyhnáni z domova rakousko - uherskými vojáky. Václav Petržíla také konstatuje, že ruští rozvědčíci nedorazili. Popis rozvědky pak pokračuje: „Vyšli jsme z chalupy a pátrali dále. Před námi bylo holé, rovné prostranství, vlastně cesta, která směřovala do Nižního Regetova; na obzoru asi 300 m v šeru rýsovaly se tři větší stavení Nižního Regetova… rozhodli jsme se postupovati řečištěm… potoka… Asi po půlhodině dostihli jsme konečně prvního stavení… Když jsme zjistili, že ani zde není nepřátelské hlídky… rozhodli jsme se postupovati podél potoka ještě dále do středu vesnice. To bylo již hodně riskantní, neboť vlevo za cestou byly nepřátelské zákopy již hodně za námi a my lezli nepříteli do pasti. … Bylo nám všem divné, že ač jsme již hodně pronikli do vesnice, že jsme dosud nenarazili na žádný odpor.“. Po dalším prozkoumávání Nižního Regetova Šípek rozhodl o pokračování rozvědky ještě k jednomu domu, po čemž měla být rozvědka ukončena: „…Petře [Petr – přezdívka Václava Petržíly – pozn. aut.] a Vašátko, běžte zase spolu kupředu na stráž vpravo, já to obejdu s Kutmanem vlevo, vpředu se sejdeme…“. Pak se ovšem situace radikálně změnila: „As po pětiminutovém čekání náhle s protější strany zarachotil výstřel; hned nato proti nám druhý. Kule zafičela vysoko ve vzduchu, pak následoval třetí výstřel a proti nám čtvrtý. Hned nato uslyšeli jsme pískání na píšťalku, několik cizích zmatených hlasů a jako když několik lidí běží ke stavení, u něhož jsme stáli.“ Tak se dosud zdánlivě úspěšná rozvědka změnila v chaos. Většina družiníků se setkala kdesi na ústupu – ovšem bez Šípka a bez Vašátky. Václav Petržíla na sebe vzal odpovědnost za velení. Celá skupina se rozhodla znovu postupovat vpřed pro ztracené kamarády, ale po nějaké době většinu přemohly obavy. Jako jeden z důvodů někteří uváděli, že: „Měl totiž Šípek vlastnost, že se nikdy na nikoho nespoléhal, ale jednal povětšinou samostatně, což mu mnozí měli za zlé. Stalo se několikrát také, když jsme šli domů z rozvědky, že on se pojednou vrátil, aniž by komu co řekl; vrátil se třeba sám do zákopů, dělal plány pro příští rozvědky a nepřišel třeba až druhý den. Jednou se stalo, že zabloudil a navrátil se za několik dní od sousední divise…“. 5) Pouze Petržíla a Kutman pokračovali v jakémsi hledání, až narazili na Vašátka. Objev Vašátka všechny přesvědčil, že se Šípek určitě objeví sám. Ten se už ale nikdy nevrátil a jeho tělo ani hrob nebyly nikdy nalezeny. Později bylo zjištěno, že pozice byla obsazena C. a K. pěším plukem č. 59 z Tyrol (ze Salzburgu). Z uvedeného je vidět, že i družiníci byli jen lidé se svými klady a zápory.

Dne 20. 4. 1915 byli bombou vrženou z letadla zabiti 2 dobrovolci a zraněni další 4. Místo není uvedeno. Jedním z dobrovolců měl být i Josef Vít. Zde se ale prameny rozcházejí, protože u Josefa Víta, příslušníka 2. roty České družiny, se udávají dřívější data úmrtí (6., 7. nebo 9. 4. 1915) a ještě navíc v Medzilaborcích, nikoliv tam, kde působila 2. rota.

Mnoho vzpomínek na působení 2. roty na Slovensku je skutečně jen všeobecných a sestávají pouze ze zmínek názvů míst, kterými pisatel prošel. Umožňují alespoň vidět rozdílnost zápisů názvů míst. Takovým příkladem je jeden z textů M. A. Číly: „Byl jsem na mnoha rozvědkách i v četných bojích. Rozvědky: u Borenčína, Jankovic, Kachovic, Štěpánova, u Věličky, u Krůlovky, u Tarnova, u Targoriska, u Plešna, u Biskupic (kreslil jsem zákopy nepřátelské), u Biskupic Dolních, u Zborova (Bardějov), u Ještěbníku, u Komlašpatáku, u Zmigrodu, Banice, Jasla, Ivanč, dále…“. 6)

Zahájení rakousko – uhersko - německé ofenzívy 1. 5. 1915 (průlom u Gorlice) ukončil činnost 2. roty České družiny na území dnešního Slovenska.

Opět sáhneme ke vzpomínkám ppor. Klecandy: „Začal intensivní artilerijský boj; ve dne v noci duněla nepřetržitě děla ze směru Gorlice způsobem dosud na rakouské frontě nevídaným. Pak začali nás ostřelovat těžkými „snarjady“ (granáty) z Magory podél silnice přes Zdyňu.

Moji hoši seděli v hloučcích na stráni nad vesnicí a pozorovali pěkné divadlo. Rakušané používali tu prvně svého šrapnel-granátu. Kavtaradzev mi sdělil, že již včera jsme měli ustupovat podle rozkazu štábu 3.armády. Kornilov však prosil, „by neopouštěli krví dobyté hory, které budem musit brát zpět“ a štáb armády mu vyhověl. Přikázal mi, bych sebral hochy a připravil je k ústupu dnes v noci.

Jak se setmělo, začal štábní oboz objížděti. Hochy jsme odeslal se starším adjutantem kapitánem Ivanovem a sám zůstal s generálem Prjaslovem. Prošly obozy, artilerie a jeden pluk. V půlnoci hnuli jsme se my. Šlo se údolími přes Krempno s původním úmyslem jíti na Zmigrod. Kozáci hlásili, že jest již Zmigrod obsazen Rakušany, divise otočila na východ na Myscovu Hyrowu.

V Myscové v poledne jsem hochy dostihl, šli pak společně s námi. K večeru došli jsme k vrchu 557 západně Hyrové a pomáhali vytahovat artilerii do příkré stráně. Všude spousty běženců Rusínů z Koniečné a Czarné, kterým z jara ruské vojsko půjčovalo koně k orání, báli se „svojich“, „Austrijáků“, a s peřinami i domácím skarbem na primitivních povozkách půl dne šli s námi. Před Horou v Hyrové zůstali všichni, jich koníci již nemohli.

Tam, kde vychází horská cesta od výšiny 557 na chassé hyrova, stal se zajímavý případ. Můj kamarád Emil Bejček sedí v příkopu – „oddychá“. Jede kolem brigadýr, generál Molčanov. V ruce rakouskou speciálku zone 7, col. XXV. „Idi suda Čech“, praví mu? „pokaži, kde tu chassé na Duklu, ja plocho vižu“. Bejček orientoval mu kartu a ujistil ho, že jede dobře.“ (str.76-77)

„Přijeli jsme do Ivly za generálem Prjaslovem. Hoši též již došli. Rozložili se okolo stodoly. Zdálo se jim, že již nemohou, prošli celou noc a celý den. Zašel jsem do Ivly. Byl tam Prjaslov, Kavtaradzev. Polka, žena lesního, v černých šatech upjatá, předložila nám několik vajíček, měl jsem sebou cukr, uhostil je. Kavtaradzev mě orientoval. Dostal právě hlášení kozáckých rozjezdů. Situace taková: Jedna kolona nepřítele pozorována odpoledne u Lubna, jde směrem na Zrecin-Krosno, může býti u Zrecina. Druhá kolona nepřítele u Sulistrowa jde na Wietrzno. Zmigrod vzat, nepřítel postupuje na Ivlu. Naše divise měla zaujmout frontu Zmigrod-Dania, 48.divise: Hyrova-východ. Tato úloha nemohla býti vyplněna. Nyní úkol: vyvésti divisi přes Duklu na Krosno. Divise je nyní roztažena od Ivly do chaussé Hyrova po horské cestě 557 do Myscové. Nutno držet vrchy západně od Ivly. Vystavit české patruly na 385-421, o pozorovaném, zvláště po chaussé od Zmigrodu, hlásit. Obsadili jsme návrší u Ivly. Pozorovali jsme v dáli malou skupinu lidí.

Přišli blíže. Byl to kapitán Lebeděv ze štábu XXIV.korpusu (v roce 1919 náčelník štábu admirála Kolčaka). Vyprávěl mi, že bránil celé dopoledne Zmigrod etapními rotami i doplněním a ukazoval mi zbytek svých sil: 6 lidí. Poslal jsem jej do štábu divise. K šesté hodině večer vyměnila nás pěchota 49.divise, která se začala zakopávat. Ukázaly se první jezdecké hlídky Rakušanů po chaussé od Zmigrodu. Jedna naše baterie stála za folvarkem v vile a počala je ostřelovat. Za půl hodiny rakouská artilerie začala bít po Ivle a záhybu chaussé na Duklu, po kterém ujížděli cvalem naše obozy a muniční vozy. Když Ivla začala hořet, Kavtaradzev znovu poslal kozáky k 48.divisi, pak ustupovali jsme přímo na východ přes pole. Prjaslov a jeho štáb nalevo, deset kozáků „lávou“ napravo od něho, čeští rozvědčíci v řetězu za ním. Došli jsme do M.H.Teodorovky, přijel kdos ze štábu korpusu. Kavtaradzev sdělil mi, že jsme obklíčeni, přikázal poslat rozvědku na Duklu-Krosno. Hoši odešli, mne zadržel při sobě. Za tmy došli jsme do Dukly. Tu byla spoušť. Od Dukelského průsmyku valila se houšť obozů do Dukly, ze severu přihnali se „konovjazi“ jakéhosi hulánského pluku. Kozák přinesl hlášení, že prý jest chaussé Dukla-Krosno ve vesnici Wietrzno-Rovne v rukou Němců. Dva dobrovolci-spojka sdělili mi, že vzvod odešel na Krosno. Prjaslov zašel do dukelského zámku se štábem. Tu odehrála se napínavá scéna.

V zámeckém sále za stolem s mapami seděl stařičký Prjaslov se svým štábem. Kozácká hlášení byla zdrcující – jsme obklíčeni. Jediné chaussé na Krosno obsazeno nepřítelem. Nutno bylo rychle rozhodnouti. Prjaslov žádal návrhy. Kavtaradzev uvažoval o nutnosti zničiti artilerii a probrat se s pěchotou přes hory Lubatovku-Rogi-Krosno. Artilerijský plukovník byl zdrcen, mlčel. Mladý kapitán generálního štábu Plotnikov, když Kavtaradzev domluvil, ohnivě pronesl: „Češi jsou zde! Probíjet se!“. Plotnikov rýsuje svůj prostý plán. Povede na Krosno kozáky, Čechy, jednu baterii a batalion Aravajců [195. pěší Orovajský pluk – pozn. aut.]. Ostatní uvidíme. „Pojďte umírat, Vojtěch Vojtěchovič“, praví mně. „Slušajus“, odpovídám. Plán schválen generálem. „Daj Vam Bog, rebjata!“ [Dej Vám Bůh, děti! – pozn. aut.], artilerista zajásal. Ostatním jakoby znovu vysvitla naděje.

Kolona rychle zformována a vyjeli jsme s Plotnikovem a 10 kozáky v čele. Zvláštní pocit štěstí a hrdosti mne ovládl. Naše hochy jsme dostihli u mostu ve 2 verstách severněji Dukly. Z týlu směrem od Ivly bylo slyšet boj. Tma úplná, na západním břehu říčky Jaslovky mihala se světélka. Chaussé pusté. Vyšel krvavý měsíc. Došli jsme k Wietrznu. Viděl jsem, jak Plotnikov udělal kříž a klusem pustili jsme se vpřed. Ticho. – Mihnul se obyvatel. Sdělil, že německá pěchota prošla za soumraku na východ přes chaussé. Jdeme dál, minuli jsme šťastně vesnici; za námi artilerie klusem. Pěchota zůstala zpátky. Přicházíme pod serpentýnu 373 severovýchodně od Wietrzna. Tu spousta trupů lidí i koní, rozbité lazaretní povozky, spoušť. Rakouská artilerie odpoledne ostřelovala tuto cestu. Tma nás kryla, odklízíme překážky z cesty. Plotnikov posílá hlášení – jedeme dál krokem. Tu se ohlédnu – vidím siluety ustupujícího vojska, kolem spoušť, nadělanou rakouskými granáty. Vše osvětluje krvavý měsíc. Zdálo se mi, že jsem již totéž kdysi prožíval.

Artilerie šťastně projela všechna Duklou. Tu osvítil krajinu náhlý požár ve vesnici. Vzplanul tak rychle, že musil být připraven. Artilerie přešla do klusu. Rakušánci počali střílet z „haubic“ po 373 a vesnici. Ztráty nebyly značné. Divize vyšla šťastně z obklíčení, díky Plotnikovu“. 7)

Taková tedy byla tečka za působením 2. roty České družiny na Slovensku.

 

Poslední částí České družiny, která se dostala při své bojové činnosti až na území Slovenska, byl Sokolský oddíl. Sokolský oddíl byl zřízen, dá se říci mimo ruské zvyklosti a obvyklou strukturu pěších praporů, rozkazem velitele České družiny z 6. 3. (21. 2. st. st.) 1915. Oddíl měl po 15 mužích z každé roty České družiny a po shromáždění byl rozdělen do 3 družstev. Oddíl měl být elitou České družiny. Místem jeho tvoření byl Tarnov. Jeho velitelem byl škpt. Uspenský. Po dodatečném výcviku prováděli příslušníci Sokolského oddílu od 23. 3. 1915 rozvědky na polském území. Dne 19. 4. 1915 odešel Sokolský oddíl z Dombrůvky u Jasla do Karpat k XII. armádnímu sboru. Později byly dispozice změněny a Sokolský oddíl odešel k XXIV. sboru do Grabu, konkrétněji k 48. pěší divizi, 190. pěšímu Očakovskému pluku, do vesnice Komlospatak (48. divize sestávala ze 189. -192. pěšího pluku). Zde se setkali příslušníci Sokolského oddílu s příslušníky 2. čety a 4. čety 2. roty České družiny. Sokolský oddíl podnikal rozvědky směrem na Jestebník - Hutu a na Zborov. Rozvědky nebyly příliš úspěšné. Během pobytu v Komlospataku zaměnil pozici velitele oddílu škpt. Uspenského prap. Brovko. Po začátku ruského ústupu odcházel z Komlospataku díky svému novému veliteli Sokolský oddíl jako poslední, dávno po odchodu 190. pěšího Očakovského pluku. Později, když šťastně unikl z obklíčení 48. pěší divize, byl v květnu 1915 Sokolský oddíl rozpuštěn a jeho příslušníci se vrátili do svých rot.

Jedna ze vzpomínek se týká částečně i Sokolského oddílu. Je to vzpomínka Jindřicha Biebla: „…V tu dobu zřízeno bylo kreslířské posicové oddělení, které mimo služební práce pracovalo pro ministerstvo vojenství a zahraničí. Jako kreslíři byli Parolek, Strnad, Wiedeman. 26.března šli jsme přes Břestok a Kolačce do Dombrovky, kam jsme přišli až 4.dubna. Pak šel jsem se sokolskou četou na rozvědku do Karpat přes Zmigrod, Kremptno, Grabno (24 km), kolem Zborova pod Bartfeldem na Komlošpatak. Tam jsem s Parolkem kreslil rakouskou posici s výšky 746 až 660 m. 20.dubna šel jsem zpět při ústupu na Jaslo-Dombrovku. Na Dombrovce byli ještě naši s Jakuševem a praporem. Sotva že naši přešli most přes řeku, neboť byl tento připraven k spálení, byl spálen.“ 8)

slovensky_zborov

Zhruba takovým způsobem tedy působili příslušníci České družiny na území dnešního Slovenska. Přestože se jejich pobyt omezil jen na několik měsíců, některé činy dobrovolců se zapsaly mezi to nejlepší, čeho Česká družina dosáhla. Věřím, že se v budoucnu najde historik, který i se znalostí míst, která jsem já osobně měl možnost vidět jen spoře, napíše podrobnější historii České družiny na Slovensku.

 

1)      Slovenský Zborov, gen. Vladimír Klecanda, vyd. Svaz čs. rotmistrů, Praha, 1934, str. 37-42

2)      Slovenský Zborov, gen. Vladimír Klecanda, vyd. Svaz čs. rotmistrů, Praha, 1934, str. 46-48

3)      Pod slavnými prapory starodružiníků, Kniha I, pod redakcí E. E. Lausegera, vyd. Knihovna „České beletrie“, Praha, 1927, str. 90

4)      Pod slavnými prapory starodružiníků, Kniha I, pod redakcí E. E. Lausegera, vyd. Knihovna „České beletrie“, Praha, 1927, str. 90-92

5)      Pod slavnými prapory starodružiníků, Kniha III, pod redakcí E.E.Lausegera, vyd. Knihovna „Česká beletrie“, Praha, 1929, str.137-149

6)      Pod slavnými prapory starodružiníků, Kniha I, pod redakcí E. E. Lausegera, vyd. Knihovna „České beletrie“, Praha, 1927, str. 129

7)      Slovenský Zborov, gen. Vladimír Klecanda, vyd. Svaz čs. rotmistrů, Praha, 1934, str. 78-81

8)      Pod slavnými prapory starodružiníků, Kniha II, pod redakcí E. E. Lausegera, vyd. Knihovna „České beletrie“, Praha, 1928, str. 59-60

 


Autor: Bernard Panuš