Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona a jejich význam pro další vývoj v Evropě Tisk
LloydGeorgeNejvýznamnější období, v kterém se pod vlivem událostí postupně přetvářel Wilsonův postoj k otázce Rakousko-Uherska, bylo období od pronesení jeho projevu se čtrnácti body do dubna 1918. Původně Wilson spolu se spojeneckými státníky z důvodu hospodářsko-strategických upřednostňovali plán zachování habsburské monarchie a udělení autonomie nespokojeným národům  říše.[1] Spojenci měli v úmyslu přimět Rakousko-Uhersko k uzavření separátního míru a následně oslabené Německo by v pokračujícím boji porazili. Toto tvrzení lze podpořit opakovanými tajnými diplomatickými jednáními.[2]

Smysl svého projevu viděl Wilson v tom, že veřejně přednesl válečné cíle a podmínky, za kterých by bylo možno uzavřít světový mír. Nejprve chtěl prezentovat cíle, za které bojují Spojené státy i státy Dohody, ukázat jednotnost v zahraniční politice a podnítit Rusko k setrvání ve válce, avšak House nebyl úspěšný v přesvědčování Spojenců o nezbytnosti společného postupu, tak v tomto projevu jsou oficiálně stanovené pouze cíle Spojených států.[3]

Při kompletování čtrnácti bodů Wilson vycházel z memorand vyžádaných Housem a zpracovaných výborem znalců. Výbor znalců označil za hlavní cíl americké politiky odstranění německého vlivu ve střední Evropě, narušení spojenectví Vídně a Berlína a federalizace Rakousko-Uherska. Významnou roli v ovlivňování rakousko-uherské monarchie by dle něj mohly sehrát vnitřní problémy říše, hlavně nespokojenost Čechů a Jihoslovanů.[4] Dle výboru znalců americká politika „musí proto nejprve směřovat k rozdmýchání národnostní nespokojenosti a poté v odmítnutí jejího krajního logického důsledku, kterým by byl rozpad Rakousko-Uherska“.[5]

Prezident si vyžádal vyjádření od srbského vyslance v Paříži Milenka R. Vesniče[6] k jedenáctému bodu, který se zabýval událostmi na Balkáně.